Dne 6. února 1945 následuje další porada k projednávání situace v Podomí a Rogendorfu. Bylo konstatováno, že občané těchto obcí se odmítají dobrovolně vystěhovat a Bodenamt podává návrh na jejich násilné vystěhování.
Jak je zřejmé, začala se situace přiostřovat. Bylo to zapříčiněno dalším rychlým přibližováním fronty, které přesvědčivě dokazovalo, že se neodvratně blíží konec a zánik fašistického Německa. Ale byrokratická nacistická i protektorátní mašinérie úřadovala dále bez ohledu na situaci. Aby se zamezilo kolektivnímu rozhodování v Podomí, kde ještě fungovalo obecní zastupitelstvo, okresní hejtman ve Vyškově toto zrušil a dosavadního starostu Gottwalda jmenoval vládním komisařem, osobně zodpovědným za dokončení stěhování.
Avšak ani to nepomohlo. Již 12. února 1945 hlásí četnická stanice z Podomí, že vládní komisař Gottwald s jedním z obecních radní odjel do Prahy intervenovat za zrušení stěhovacího příkazu…
Konečně 20. března zasílá grupenleiter Krolzig fonogram, ve kterém sděluje, že vojenská místa z Berlína znovu upozorňují, že je nutno dokončit stěhování Podomí a Ruprechtova… Protože se však nadále ve stěhování nepokračuje, přecházejí nacisté k přímým hrozbám.
Dne 22. března 1945 oznamuje velitel výcvikového prostoru generálmajor Müller přesídlovací kanceláři, že posádka wehrmachtu ve Vyškově obdržela z Berlína rozkaz bezodkladně ukončit stěhování Ruprechtova a Podomí. Podle vyjádření Millera bude každý odpor zlomen silou a podle potřeby bude k dokončení vyklizení nasazeno německé četnictvo a wehrmacht.
Situace je pro fašismus již naprosto beznadějná, ale nacisté stále dotírají. Ještě k 15. dubnu 1945 si vyžadují hlášení o situaci v obou obcích a dostávají zprávu, která je v dokumentech posledním svědectvím, že většina obyvatel Ruprechtova a Podomí se nakonec nestěhovala.
V poslední etapě bylo vystěhováno celkem 1 314 domů, 1 723 rodin a 6775 obyvatel. V poslední etapě vylo vystěhováno nejvíce obcí ze všech etap 13 – z toho 9 obcí boskovického okresu, 3 vyškovského 1 prostějovského.
To však již začal přímý útok sovětské armády na Brno a rovněž k Ostravě se blížila sovětská vojska, takže nacistům na další zásahy ve věci stěhování nezbyl čas. V té době již měli úplně jiné starosti. A tak houževnatý odpor, vyčkávací taktika, vyjednávání a soustavné zpomalování stěhování nakonec vedly k tomu, že větší část obyvatel těchto dvou obcí se dočkala osvobození ve svých domovech. Bylo to skromné, ale pro ně přece jen cenné vítězství nad nacistickou mašinérií. Nacisté byli nuceni rychle balit, ale ještě před svým chvatným ústupem zničili s pravou germánskou důsledností vše, co se dalo. Tak zastihl všechny vystěhované obce konec války.
Návrat do ztracených domovů
Osvobození a přechod k mírovému životu přinesl zároveň otázky, co s vystěhovanými a rozbořenými vesnicemi. Bylo jasné, že vojenské objekty a prostory budou obsazeny československou armádou. Zůstanou zabrané vesnice nadále v pásmu cvičiště, anebo budou znovu osídleny? To zatím nebylo rozhodnuto. Problémy, co udělat s vysídlenými obcemi a osadami, vyřešili bývalí obyvatelé sami tím, že se vrátili. Ani v duchu si nepřipustili myšlenku na jiné řešení. Ihned po skončení válečných akcí se začali sjíždět ze všech stran. Silnice v tu dobu opět připomínaly stěhování. Ano, situace se opakovala, ale v jiných podmínkách. V míru a z vlastní vůle se stěhovali zpět do svých ztracených domovů. V té době byly ještě v pohybu druhé sledy a zálohy Rudé armády, které se přesunovaly do určených prostorů rozmístění a tak se na cestách vojenské proudy setkávaly s navrátilci. Bylo to všechno poněkud živelné a neorganizované, ale postupně se situace normalizovala. Zpočátku bylo také trochu vzruchu, protože se roznesly zprávy, že vystěhovaný prostor se nebude osídlovat a zůstane k využití pro výcvikové potřeby nové československé armády.
Celkové uklidnění však přineslo rozhodnutí MNO uveřejněné v úředním listě dne 29. května 1945, kde bylo doslova uvedeno:
Ministerstvo národní obrany oznamuje bývalým obyvatelům obcí, které byly zabrány a vyvlastněny Němci za jejich okupace českých zemí k rozšíření, anebo k novému zřízení vojenských střelnic a výcvikových prostorů, že hodlá pro své potřeby udržet vojenské střelnice a výcvikové tábory všeobecně jen v tom rozsahu, v jakém byly roku 1938 používány tehdejší čs. vojenskou správou. Území obcí zabraná a vyvlastněná pro vojenské střelnice a výcvikové tábory v době německé okupace, budou až na obec Lipník u Milovic ministerstvem národní obrany uvolněny a jejich bývalí obyvatelé se mohou do nich vrátit. Návrat jejich řídí příslušné okresní národní výbory.
To byla jasná slova a tak osídlování pokračovalo.
Nevrátili se ale všichni. Část starších zemřela, někteří se zabydleli v nových místech a nechtěli již měnit. Byli i takoví, kteří by se chtěli vrátit, ale protože jejich domy byly úplně zničeny a na novou výstavbu zatím nebylo pomyšlení, stěhovali se do obcí německého jazykového ostrůvku, kde byla uplatněna dějinná spravedlnost a zde usedlí Němci byli odsunuti tam, kam vždy chtěli, „Heim ins Reich“.
Většina přestěhovalců se však vrátila do svých původních domovů. Byl to ale smutný návrat. Kolem je pustý kraj. Na polích vysoké býlí, půda rozrytá od tankových pasů, jámy od výbuchů granátů – prostě k nepoznání. Zmizely ovocné stromy, okraje silnic i příkopy. Místo domů hromady trosek, nebo rozstřílené stěny, divíš se, že to všechno ještě drží pohromadě. Některý dům je poškozený méně, jiný více, téměř každý má poškozenou střechu a zdivo. A co nezničili fašisté, dokončila příroda. Vnitřky domů jako po vyhoření, vše vykradeno a vyrabováno. V kronice obce Podivice se můžeme dočíst tohoto konstatování:
Pro vystěhované obyvatelstvo Podivic znamenal konec války velký převrat v jejich dosavadním životě. Brzy přicházeli první místní občané, bydlící v okolních obcích, prohlížet svá bývalá bydliště. Byly to smutné obrázky. Podlahy v domech vytrhané, dveře a okna pryč, místo sporáku hromádka sutin. Ale obyvatelé nezoufali. Pustili se s chutí do práce a vybudovali si svůj domov, jak nejlépe dovedli… Nacisté chtěli smazat Podivice z mapy našeho okresu, chtěli ovládnout svět. Jejich temné plány překazila slavná Rudá armáda a naši občané na to nezapomenou.
Pomalu začínala obnova. Muži spí na hůrách, sýpkách a komorách na slámě, opravují střechy a potom stěhují další členy rodiny. Mnozí se vracejí s holýma rukama, zemědělci bez nářadí a hospodářských strojů, někteří i bez potahů. Ale jsou spokojeni, protože jsou zase ve svém. Přes těžké podmínky a obtíže materielní, finanční, zásobovací a jiné se lidé nevzdávají, a postupně se začal rozvíjet nový svobodný život. Byly ustanoveny národní výbory, znovu založeny české školy, uvedeny do chodu veřejné orgány a organizace a zahájena obnova veřejných budov a obcí jako celku. Problémů však bylo tolik, že nebylo v silách jednotlivců, ani obcí je řešit. Bylo proto nutné najít organizovanou formu, která by zabezpečovala řešení záležitostí všech obcí centrálně.
Proto byla v srpnu 1945 vytvořena okresní přestěhovalecká komise, ve které byli zástupci všech obcí. Jejím předsedou se stal Martin Gryc, tehdejší starosta Ruprechtova. Tato komise pracovala v úzké součinnosti s ONV a jeho odbory a práce šla rychleji kupředu. Později byla zřízena zemská komise, v dalším přejmenovaná na ústřední přestěhovaleckou komisi, do které byli za Vyškovsko vysláni dva zástupci. Již jmenovaný M. Gryc, který se stal předsedou, a dále Pavel Martinásek z Ruprechtova, kteří zde úspěšně hájili zájmy občanů vystěhovaných obcí – navrátilců. Od té doby byly všechny otázky jednotně a promyšleně prosazovány prostřednictvím Zemského národního výboru v Brně, oblastní úřadovny Jednotného svazu českých zemědělců a rovněž přímo na jednotlivých rezortních ministerstvech. V srpnu 1945 byla také v Brně zřízena Úřadovna ministerstva ochrany práce a sociální péče, vedená dr. Nováčkem, bývalým předsedou Přesídlovací kanceláře ve Vyškově…