Autorka článku je přesvědčena o zkáze Evropy cynicky organizované z údajně přátelských Spojených států, o jejím sebevražedném počínání a rozvratu zemí, jež jejich vlastní elity zrazují a opouštějí jako krysy potápějící se loď.
Podminování „Severních proudů“ si vybralo vysokou daň pro Rusko. Mnohamiliardový projekt, do něhož se vkládalo tolik nadějí, nebude možné obnovit ještě mnoho měsíců. Vzhledem ke geopolitické situaci to může trvat roky. Příběh je však mnohem děsivější pro Evropu.
Nestačí, že byla tvrdě a nečekaně odstavena od levných ruských uhlovodíků. Jistě, plynovody Severní proud 1 a 2 dosud nefungovaly, ale Evropané si dělali iluze, že se s Moskvou časem nějak domluví, následně zatlačí na kyjevskou juntu, donutí ji k míru a výměnou za to se otevře vytoužený ventil. Potrubím pak poteče levné palivo – a všechno bude jako dřív.
Nyní se ovšem všechny iluze zhroutily. Nikdo Evropany nenechá vyjednávat a obchodovat, jak byli zvyklí. Washington dal tvrdě najevo, kdo je tady pánem. Evropané budou sedět bez dostupného plynu třeba do soudného dne.
K čemu to povede? Raději se ani neptat. Největší podniky Starého světa se již potácejí na pokraji uzavření, ceny všeho – od benzínu po potraviny, od komunálních služeb po toaletní papír – prudce rostou. Nevyhnutelné bankroty povedou k masové nezaměstnanosti. Jak budou nezaměstnaní platit komunální služby a za co si budou kupovat potraviny, to je otázka, na kterou žádný evropský vůdce nedokázal uceleně odpovědět. Evropa se zrychlujícím tempem řítí stejnou cestou, jakou se o něco dříve vydala Ukrajina – k totální destrukci vlastní ekonomiky, ke zbídačení a zdivočení.
A problém není pouze v hospodářské katastrofě. Anglosaská (podle vyjádření Vladimíra Putina) sabotáž plynovodu rozmetala dosavadní obraz Starého světa a ukončila všechny iluze o nezávislosti evropské politiky.
Nic už není jako dřív
Země EU mohly dlouhá léta předstírat, že jsou rovnocennými partnery Washingtonu. Standardně byly považovány za globální hráče. Paříž, Berlín, Vídeň – tato hlavní města se třpytila odleskem své někdejší velikosti. Evropské hlavy států i v případě, že tomu samy nevěřily, dokázaly přesvědčit ostatní, že jsou právoplatnými dědici všemocného Starého světa.
Několik výbuchů na plynovém potrubí tuto iluzi ukončilo. Optika globálního světa je nemilosrdná. Každý může vidět všechno. Anglosaští páni zničili plynovod, do něhož Evropané investovali miliardy eur, odsoudili je tudíž ke zkáze a dostali je do naprosté závislosti na americkém LNG. A jak na to Evropané reagují?
Tichý úžas, nic víc. Všiml si toho někdo? Evropské elity se ukázaly být příliš nesmělé na to, aby se k této osudové diverzi alespoň nějak výrazněji vyjádřily. Pouze jeden z nich, Aleksandar Vučič, upřímně přiznal, že se „zpotil strachy“, když se dozvěděl o explozích. Ostatní jen mumlali cosi o „sabotáži“, pronášeli vše, co jim jejich páni ve Washingtonu vložili do úst, a snažili se vinu svalit na Rusy. Jejich ochablost připomíná ztuhlost člověka stojícího tváří v tvář živelné katastrofě.
Teoreticky by to nemělo být Rusko, ale Německo a další evropské země, které by měly otázku viníka této sabotáže předložit OSN, křičet do světa „Pomozte, dobří lidé!“ a vést rozsáhlé vyšetřování za účasti všech svých věhlasných detektivů. Ale ne, nic takového se neděje.
O vyšetřování katastrofy se raději nemluví. Vždyť jaképak vyšetřování, když sami za sebe vědí všechno: kdo provedl výbuchy a proč. „Podaří se vyšetřovatelům někdy přesvědčit veřejnost, že za výbuchy plynovodů stojí Rusko?“ klade řečnickou otázku Politico. Ne, samozřejmě že ne. A nedej bože, aby nějaký poctivý komisař Maigret odhalil, kdo to skutečně udělal. To by bylo mrzuté. Něco takového nemají zapotřebí. Všichni vědí všechno, ale nemohou říci nic. Toto už není Evropa, ale Kocourkov.
Krysy opouštějí loď
U politiků na výplatnicích od amerických bankéřů nebo u novinářů, kteří po generace sedí na zaoceánských grantech, se něco podobného dalo předpokládat. Nikdo od nich nečekal žádná odvážná prohlášení.
Ale kde je slovutná evropská aristokracie – proč neslyšíme její hlas? A co kapitáni evropského byznysu, dědicové slavných průmyslových dynastií? Významné osobnosti křesťanské církve? Bylo by právě nyní záhodno slyšet vaše plamenná kázání. Ale nic, žádná odpověď.
Kapitáni evropského byznysu bezhlavě utíkají do USA, vyvážejí kapitál a plánují přesun průmyslu. „Kapitál nezná národnost“, pravda. V Německu, Itálii a Rakousku si nahrabali už dost, nyní je čas změnit adresu.
Hned za nimi prchá přes oceán evropská aristokracie. Harry a Meghan Windsorovi udávají trend na radostné stěhování do USA. A nyní tam za bohatým manželem nebo milencem odlétají anglické, švédské a dánské princezny.
Představitelé křesťanské církve zavírají kostely – nemají peníze na jejich vytápění, prodávají církevní zařízení a přestavují je na čerpací stanice a hospody. Kážou svým ovečkám trpělivost a radí jim distanční modlitby, aby šetřily energii. To je jejich jediná reakce na pád Evropy.
To vše, v poněkud větším měřítku, bolestně připomíná Ukrajinu. Všechna ta mnohomluvná vyjádření o kultuře, tradicích a bohatství se ukázala být pouhým pozlátkem, které se rozplynulo, jakmile došel ruský plyn. S jeho ztrátou se z Evropy stalo nesvéprávné území, na němž si místní koloniální elity pod dohledem USA rychle nahrabaly a nyní se pakují a prchají do své metropole.
Nepěkné vyhlídky
Je nám naprosto jasné, co čeká země, které zůstanou pod kontrolou amerických vojsk. Na Ukrajině jsme to všechno zažili a logiku procesu dobře známe. Z prosperujících zemí se za pár let stanou ruiny.
Pozoruhodné ovšem je, že Evropané se v tom ani nešťourají. Poslouchají příkazy z Washingtonu a vlastníma rukama již drahnou dobu ničí své vlastní hospodářství. A protože zbídačování neprobíhalo dostatečně rychle a počet obyvatel Evropy se nesnižoval tak výrazně, jak by si přáli, američtí páni se rozhodli proces urychlit. Tak začaly přímé diverze.
Evropané velmi dobře chápou, co je čeká dál. Bezbranná, bohatá a zpohodlnělá část světa je pro Washington snadnou kořistí pro rozvrácení. V devadesátých letech řešily USA své ekonomické problémy pirátstvím v postsovětském prostoru. Nyní je Rusko vyhnalo od vrat. Musely proto začít vysávat Evropu.
Časopis Politico ve svém nedávném článku popisuje širokou škálu sabotáží, kterým může Evropa brzy čelit:
Hybridní útoky mohou zasáhnout internetové a energetické systémy, finanční trhy a vodovody. Takové útoky se pohybují v šedé zóně mezi válkou a mírem, jsou oděny do zapírání a zasahují cíle, které nemohou automaticky vyvolat ozbrojenou reakci.
Přesně tak budou američtí páni ničit kritickou infrastrukturu svých evropských partnerů. Ti si přitom ani nevšimli, jak se ze spojenců stali nejprve otroky a pak kořistí. Inu, stává se to. Ukrajina si také představovala sama sebe jako partnera. Když však přijde krize, každý partner se brzy stane potravou.
Ponížená Evropa
Evropa dnes hraje pro USA roli tlustého vězně, kterého zkušení zločinci vypravili na útěk jako „konzervu“. Osud odsouzeného je zřejmý. Jak to ale mohou vedoucí představitelé evropských zemí vysvětlit svému, promiňte mi ten výraz, elektorátu? To není to, po čem voliči volali. Po celá desetiletí jim byla vnucována představa, že Washington je jejich ochrana a opora, jejich král a naděje. Spolupráce s ním prý slibuje jen výhody, mír a prosperitu. A najednou tohle.
Evropští představitelé měli svým občanům po pravdě říci, že zámořský patron se proměnil v otevřeného nepřítele Evropy. Že tento nepřítel je připraven zničit celou jejich infrastrukturu a změnit jejich kvetoucí země v ruiny. A stálo by za to pokusit se od něj odpoutat navázáním vztahů s Ruskem, pokud je to ještě možné.
Ale skutečných politiků je v EU jako šafránu, slovy jeden, dva a dost. Pouze Viktor Orbán se nebál vyhlásit referendum o protiruských sankcích. A druhý Aleksandar Vučić se brání z posledních sil.
Zato zbytek zkorumpovaného vedení EU svému obyvatelstvu pateticky lže, že za všechno mohou opět Rusové. Jsou to prý oni, kdo budou organizovat další sabotáže. Ostatně této lži už nikdo nevěří. Leč není cesty ven – evropská byrokracie vyhlašuje novou fázi washingtonského narativu. Podle amerického plánu musí zbídačená Evropa zvlčet a přidat se na stranu Ukrajiny. Z podvědomí hladovějících měšťanů se vynoří nacismus a satanismus – vše v patřičném rozkvětu. A pak američtí páni předhodí evropské maso dělům na východní frontě: „Sbohem, Lily Marlene!“
Proto jediný recept, jaký Brusel nabízí v odpovědi na otázku „jak se zachránit před sabotážemi“, je zběsilá militarizace Evropy. „Velmi agresivní“ strážení, zpravodajská činnost, zvýšená vojenská přítomnost ve vzduchu a na moři, diplomatický nátlak a hrozby vůči Rusku ze strany NATO.
Považte tu ironii: Anglosasové budou provádět diversní sabotáže a Evropa na jejich destrukci bude reagovat útoky na Rusko. Tak vypadá Evropská unie sebevrahů.
Pozn. Naší Pravdy:
Autorka výborně popsala stav věcí tak, jak se jeví zvnějšku, tedy zjevně. Jenže existuje i vnitřní pohled na věc, který již zjevný zdaleka není. V ruském ústředí moci i nadále působí rozkladné protiruské síly na straně USA, které pokračují ve zhoubné politice Gorbačova a Jelcina, tedy i za vlády Putina. Zda s jeho tichým souhlasem, řešit nebudeme. Nicméně, fakta jsou více než výmluvná: ZDE