Dne 28.10. si připomínáme již 104. výročí od vzniku Československa. Měli bychom si uvědomit jedno: Za zrodem samostatného státu nestála práce jediného člověka – a ani pár jedinců. Něco takového bylo možné jen díky úsilí spousty lidí – a to lidí různorodých.
Zdaleka se nejednalo jen o úsilí Tomáše Garrigue Masaryka s Edvardem Benešem. Musíme zmínit rovněž Antonína Švehlu, Jiřího Stříbrného, Vavro Šrobára, Aloise Rašína, Františka Soukupa, Milana Rastislava Štefánika, Karla Kramáře a mnohé další.
Jak již bylo řečeno, nejednalo se o sourodou partu. K. Kramář nevražil na T.G. Masaryka, J. Stříbrný nesnášel E. Beneše. Ale každý z těchto mužů zanechal výraznou stopu, která vedla ke společnému cíli – vzniku samostatného státu.
Proč to vše píši? Osmadvacátého října se uskuteční další z masových protivládních demonstrací. Demonstrací, které mají zcela jasný a srozumitelný obsah:
- 1) Zabránit eskalaci konfliktu na Ukrajině v jadernou celosvětovou válku – a dojednání mírových podmínek.
- 2) Nabídnutí konkrétních kroků k řešení systémového kolapsu, zejména v oblasti ekonomické a energetické krize.
- 3) Odmítnutí totalitarizace české společnosti a hledání dialogu v zásadních otázkách.
Nastala doba, kdy si každý z nás musí vybrat, kudy se hodlá ubírat. Zda spolu s kabinetem Petra Fialy a Milionem chvilek k jaderné katastrofě, zbankrotování a tuhé totalitě, nebo proti Fialově vládě vstříc multipolárnímu světu s jasně definovanými pravidly, ke světu výrazně sociálně spravedlivějšímu a vstřícnému dialogu a svobodě slova.
Už žádné střední cesty nejsou. Zbyly dvě:
1) Zkáza a smrt či
2) Alternativa ke zkolabovanému systému.
Mám vizi: Vizi jednotného odporu. Nyní absolutně není čas na jednotlivá ega. Občané jsou již unaveni rozmíškami a spory a individuálními ambicemi. Má-li odpor uspět, potřebuje jednotu, aspoň dočasnou. Lidé potřebují vidět aktéry protivládního odporu pohromadě. Je zcela jedno, kdo z nich bude mít projev. Podstatné je, že tam ti lidé budou jako jeden celek, bez ohledu na to, co vše je v daný moment rozděluje. Jedině tak se ti, kdo jsou dnes rozdrobení, rozhádaní, osamělí, izolovaní, kdo mají nebetyčný vztek – a ještě větší strach z restrikcí ze strany vládní moci, připojí k vlně vzdoru.
Potřebujeme nadšení a víru v úspěch. Potřebujeme naději. Zklamání a rozdrobenosti jsme již zažili až příliš. Pokud ale nositelé alternativních postojů najdou společnou řeč – a před občany se dovedou stmelit, můžeme všichni dohromady dokázat, co dnes mnozí z nás pokládají za nemožné.
Nic nás neporazí
Mohou nás nazvat, jak jen budou chtít,
ti, kteří trapně před trůnem se plazí.
Tak ať si kopnou – dávno nejsou fit.
Vidíme přece, jak se všechno kazí.
Na co jen čekat v této bídné fázi?
Až zmrznou venku lidé slabí, staří,
až krachne všechno – a nám život zmaří?
Až budou všude velmi strmé srázy?
Nebuďme sami – pak se náš cíl zdaří:
Spojíme-li se, nic nás neporazí.
Dnes máme domov – zítra pouze kryt
v tunelu, až nás jaderný hřib srazí?
Stále nám mohou ještě něco vzít.
Nedovolme to, lidé mi tak drazí.
Vzdorujme válce – ať z nás nejsou vrazi.
Řekněme nahlas, že nám vládnou lháři,
kteří se stále jako světci tváří,
ale už dávno gauneři jsou nazí.
Nenechme mozek shořet na oltáři:
Spojíme-li se, nic nás neporazí.
Zkusme si vládnout sami – bez „elit“,
bandy, jež vede náš stát do nesnází.
Pospolu držme – mělo by to jít,
bude nám teplo, i když přijdou mrazy.
Jen, kdo je sám, tak cestu nenachází.
Ať nás ti v křeslech nikdy neznesváří.
Z médií jedy šíří velcí tmáři.
Nezvykejme si, prosím, na zákazy.
Chceme snad zítřek s atomovou září?
Spojíme-li se, nic nás neporazí.
Odsuďme zlo, co živí prospěcháři.
Hlasujme pro mír. Hlad ho nevytváří.
Laskejme rozum, než nám zlomí vazy.
Ano, již v mnohých krev se přímo vaří:
Spojíme-li se, nic nás neporazí.