Socioložka Kateřina Nedbálková z Masarykovy univerzity se nechala zaměstnat v obuvnické továrně firmy Baťa v Dolním Němčí ve Zlínském kraji, aby zde provedla analýzu postavení dělníků ve společnosti. A nevyhnula se ani pohledu na vedení této společnosti.
Své poznatky shrnula v knize TICHÁ DŘINA (Display – sdružení pro výzkum a kolektivní praxi, Praha, 2021). O knize už bylo napsáno několik recenzí, ale i přesto si ji dovolím ještě připomenout.
Nedbálková se nebojí používat pojem společenská třída. Ale to, co osobně považuji na knize za nejcennější, jsou autentické rozhovory s dělnicemi a dělníky u pásu i konverzace s ředitelkou závodu nebo generálním ředitelem. Tyto rozhovory nám o třídní skladbě, nerovnostech a předsudcích v naší společnosti říkají víc než kdejaká rádoby odborná analýza. I když vedení závodu i dělníci vědí, s čím k nim autorka přichází, nemám dojem, že by to mělo dopad na odpovědi, které jí tito lidé dávají.
O struktuře společnosti a roli jednotlivých osob v jejím vedení se můžeme dozvědět z rozhovoru s generálním ředitelem Italem Fabiem. „Podléhám evropskému prezidentovi, který je ve vedení… Je ředitelem sekce Baťa západní Evropa… Má zároveň pravomoci prezidenta.“ Fabio ctí hierarchickou strukturu korporace a vyzdvihuje význam manažerství. Obdivuje muže, kteří okupují vysoké manažerské posty. Fabio je sebevědomý a uznání své práce odvozuje mimo jiné z počtu zaměstnanců, kteří jsou v hierarchii pod ním. „Mám zodpovědnost za asi sedm set lidí. Jsem zodpovědný za všechno, nejen za obchod.“ Fabio používá fráze: „Bez schopného a dobrého týmu nemůžete stavět mrakodrap. Moje první práce je obvykle rozumět organizaci, vidět, kde nám chybí nějaké know how, pracovat na sestavení dobrého týmu. Se správným týmem pak můžete hrát na mistrovství a dosáhnout cíle. Musíte pracovat s lidmi a vytvořit správný přístup a vizi podnikání.“ Generální ředitel mluví obecně a používá věty, o kterých soudí, že udělají dojem. Má jen mizivou představu o praktických záležitostech týkajících se továrny. Je nabíledni, že Fabio by okamžitě mohl zastávat funkci generálního ředitele v jakémkoliv jiném podniku bez ohledu na to, co vyrábí.
Ředitelka závodu je praktičtější. Takto popisuje vztah její továrny ke koncernu Baťa:
Mezi matkou a dcerou anebo i sesterskými společnostmi se takzvaně prodává za výrobní náklady, plus minimální marže… Tam to není žádný výdělek. Takže čím víc jsme jako továrna závislí na Baťovi, tím hůř na tom jsme, co se týká toho reálného výsledku zisku.
Továrna tak vyrábí boty i pro jiné společnosti. Například pro Vasky. Firma Vasky se chlubí výrobou českých bot, ale vlastní továrnu na výrobu nemá. V továrně rovněž pracuje konzultant Paolo. Co Paolo dělá? „Jen radím ředitelce továrny. V poslední době se také víc podílím na kontrole kvality. To znamená sledovat vedení. Sledovat vedení továrny a být pro ně podporou.“
Fabio, ředitelka a Paolo se podílí na vykořisťování dělníků vedoucí k jejich nerovnému společenskému postavení. „Všeci poutíkají. Už ševce nenajde, nikde se neučí. Dnes už je v té firmě tak málo ševců ve vedení, ne jenom tady“, dodává k tomu paní Zdenka.
Na dělníky v továrně dohlíží velké nástěnné hodiny. Práce má jasný časový rámec. Přestávky jsou striktně dané. Některé z nich velice krátké. Čas ale také může znamenat vykoupení. Pro starší zaměstnance, kterým se blíží okamžik odchodu do důchodu, představuje penze vykoupení ze špatně placené práce, z práce odměňované za normominuty, z procent navíc za to, když dělník dokáže šetřit materiál.
V otázkách platů panuje v továrně mlčení. Generální ředitel se v této souvislosti vyjádřil takto:
Je to jednoduché, když dělník není šťastný a dobře placený, odejde jinam. Pokud u nás dělníci pracují mnoho let, znamená to, že jsou šťastní.
Odbory jsou v továrně měkké. Ředitelka o nich říká: „My máme odbory z mého pohledu hrozně fajn, ony nějak zásadně nebojují.“
Rovněž politika se v továrně příliš často nediskutuje. Obecně panuje představa, že politika je „špinavá hra“. Kandidovat nebo se jinak aktivně účastnit na politickém dění vyžaduje čas, finanční zdroje a podporu, které dělníci nemají.
V knize se hovoří i o fyzické odlišnosti dělnic a administrativních pracovnic. Tyto skupiny se liší nejen oděvem, ale i pohybem. A dělníci se za své postavení i z tohoto důvodu stydí. Když měla Petra, zaměstnankyně továrny, vyplnit políčko svého povolání v jakémsi formuláři pro dceru, která chodila za základní školu, bylo jí nepříjemné napsat do kolonky slovo „dělnice“. Dělníci nemají rádi vysokoškoláky: „S nimi bych si neměla co říct.“ Zaměstnanec Marek říká: „Ano, dělník to je zbytek světa. Jak kdyby ten pracovní odpad.“ Ředitelka zase pravila:
Jo, ono je to strašně zvláštní, mně to trvalo nějakou dobu, než jsem na to došla. Ale ty lidi tady potřebujou jednou za čas seřvat a zjebat… A potom začnou fungovat… Tady stačí udělat bububu a oni si budou nadávat, že jim někdo něco sebral, ale vlastně jsou vnitřně spokojení, protože konečně jim někdo řekl, co mají vlastně dělat.
A tak dále. Kniha se věnuje i dalším aspektům dělnictví, které lze shrnout slovy neocenění a otročina.
Domnívám se, že kniha Tichá dřina je dobrým pokusem ke vzájemnému pochopení a respektu lidí z odlišných tříd naší společnosti. A abych nezapomněl, ředitelce továrny budiž ke cti, že po publikování knihy ze své pozice odstoupila.
Michael Doubek (ZDROJ)
Citát: „Ve světě zbaveném idejí vládnou příšery.“
Citát: „Zloději došli své pomsty, když Marx usvědčil měšťáky z krádeže.“
Citát: „Člověk se nadře a nespí, a jiní z mozolů našich jsou dobře živi a bez práce tyjí.“
A bude to tak dlouho trvat, dokud ti nadření a nevyspaní nepochopí to KLÍČOVÉ: beze změny stavu společnosti k socialismu náprava stavu věcí NENÍ možná.