Památce Alexandra Dubčeka, prvního muže Pražského jara 1968 a jedné z nejvýznamnějších osobností „sametové revoluce“ 1989. K 30. výročí jeho úmrtí po tragické autohavárii 1. září 1992.
Jméno Alexandra Dubčeka je navždy spojené s dvěma historickými událostmi nejnovějších dějin Československa:
- s reformním hnutím Pražského jara 1968-1969, když stál v čele tohoto hnutí jako první tajemník ÚV KSČ,
- s „něžnou revolucí“ a léty 1989-1992, když byl předsedou Federálního shromáždění.
Alexander Dubček po těžké autonehodě 1. září 1992 zemřel 7. listopadu 1992 na následky vážného zranění.
Jak to už v případě velkých osobností bývá – a v Čechách obzvláště, zatímco Pražské jaro a osobnost Alexandra Dubčeka získávají na Západě nejvyšší ocenění, na domácí půdě se na jejich adresu nezřídka ozývají – zvláště z řad mladé, resp. Nové polistopadové generace politiků – hlasy kritické, znevažující a odsuzující. Jsou často výsledkem úsilí překřičet výčitky svědomí za svoji nedávnou minulost anebo bohorovného přesvědčení, že dějiny Československa se začínají psát až jejich vstupem do politiky. Jim adresoval výčitku i Adam Michnik, nejvýznamnější polský disident, v odpovědi na otázky ankety časopisu Listy z roku 1993:
Alexander Dubček, vůdce československých komunistů a symbol Pražského jara, zosobňoval naděje na demokratický vývoj, na reálný pluralismus, na pokojnou cestu k právnímu státu a občanským svobodám…
Je třeba se zeptat, zda „čistota“ těch kritiků nespočívala náhodou v oportunismu, ve zbabělém vyhýbání se konfliktním situacím. Zda právě oni, tito „neušpinění opatrníci“ byli v letech komunistické diktatury předmětem nejzuřivějších útoků a represálií.
Jiná skupina kritiků znevažujících význam Pražského jara i osobnosti Alexandra Dubčeka, vychází z pravidla ze zjednodušeného pohledu na minulost z pozice vulgárního antikomunismu, antisocialismu a vYkazuje hrubou neznalost či ignorování základních faktů, ale i dokumentů z té doby.
Dejme proto slovo ještě jedné, tehdy československé osobnosti a pamětníku těchto událostí. Jiří Pelikán, v roce 1968 ředitel Československé televize a potom v emigraci v Římě, zakladatel časopisu Listy a jeho šéfredaktor (1971), v anketě k 30. výročí Pražského jara (1998) mimo jiné řekl:
Náš rok 1968 a jeho první část nazvanou Pražské jaro nevnímáme jako náhlou změnu po zvolení Alexandra Dubčeka do čela KSČ, ale jako výsledek dlouhodobého procesu. Měl kořeny v šedesátých letech a projevil se mnohostranným pohybem vwe více oblastech: v literatuře, filmu, divadle, historii, sociologií, ekonomii…
Po listopadu 1989 se o reformním úsilí roku 1968 začalo s oblibou mluvit jako o marném, ba škodlivém pokusu „reformovat neremormovatelné“. Tehdejší pokus však byl reálný, v roce 1968 nebyla jiná cesta z totalitního režimu, než reforma existujícího režimu. Podstatné je, že nešlo o nějaké kosmické úpravy či „frakční mocenské boje“, ale reformy. Které směřovaly, i když nevykrystalizované a podmíněné naší geopolitickou situací – k pluralitní demokracii a smíšené tržní ekonomice.
Hlavní postavou tohoto ojedinělého pokusu byl, ať se to někomu líbí či nelíbí, Alexander Dubček. Dokazují to kromě dalšího i všechny tehdejší průzkumy veřejného mínění, podle kterých byl stálicí na vrcholu řebříčku popularity. On však byl i vedoucí osobností reformního hnutí, a proto i hromosvodem odrážejícím blesky kritiky kremelských odpůrců reformního hnutí a jejich satelitů, ale i odpor a tlak domácích konzervativců zleva, netrpělivých radikálů i ojedinělých antisocialistů zprava.
Tak tedy kdo to vlastně byl a jaký člověk byl politik Alexander Dubček?
Alexander Dubeček se narodil 27. listopadu 1921 jako syn světoběžníka a socialistického stoupence a přesvědčeného pacifisty Štefana Dubčeka, vyučeného tesaře. Ale dříve než uzřel světlo světa v malém domku v rodném Uhrovi, v 
domku, v kterém se předtím narodil významný slovenský národní buditel Ludovít Štúr, překonal v lůně matky dlouhou cestu po moři, když se jeho rodiče s prvním synem vraceli z několika ročního pobytu a práce v různých místech Ameriky domů na Slovensko. Sotva však začal vnímat a objevovat svět kolem sebe, rozhodli se rodiče odejít do Sovětského svazu, kde v dobré víře jako členové Interhelpa pomáhali budovat socialismus.
Dvacátého devátého března 1925 se vydala vlaková souprava s první částí výpravy, v které byla i rodina Dubčeků, ze žilinského nádraží na východ. Dětství a léta dospívání poté přežil Alexander Dubček v rodinném kruhu v grizínském Pišpeku (později Frunze) a od r. 1933 v Gorkém, kde jeho otec pracoval v továrně na automobily (GAZ) jako tesař. Odtud se vrátil se svým otcem v roce 1938 jako sedmnáctiletý domů do Uhrovce k matce a k staršímu bratrovi, kteří se vrátili ze Sovětského svazu už v roce 1935. Dubčekův otec, přesto že byl komunista, se chtěl po zkušenostech v SSSR vyhnout přijetí sovětského občanství, které v té době začalo být nevyhnutelné.
Nástup hitlerovského Německa, rozpad Československa, vznik Slovenského státu, ilegální komunistická aktivita otce jako vedoucího funkcionáře KSS, jeho nucené skrývání a nakonec i zatknutí a uvěznění v Mauthausenu – v takovém rámci dospíval Alexander Dubček, dělník ve zbrojovce v Dubnici nad Váhem. Když v roce 1944 vypuklo Slovenské národní povstání, Alexander nezaváhal a odešel k partyzánům, stejně jako jeho starší bratr Julius, který v lednu 1945 padl zasáhnutý střelbou německé hlídky. A. Dubček byl v době SNP dvakrát raněný.
Několik měsíců po válce si A. Dubček založil rodinu a přestěhoval se do Trenčína, kde pracoval v továrně na droždí jako údržbář a operátor destilačního zařízení. Svoji aktivitu jako člen KSS omezoval jen na místní buňku v továrně. Ale v červnu 1949 mu nabídli funkci administrativního tajemníka OV KSS v Trenčíně. Tímto se začíná jeho cesta profesionálního stranicko-politického pracovníka. Do října 1951 byl vedoucím tajemníkem OV KSS v Trenčíně. Potom ho přeložili do Bratislavy, kde působil jako pracovník organizačního oddělení ÚV KSS. Od ledna 1953 vYkonával funkci vedoucího tajemníka KV KSS v Báňské Bystřici.
Absolvoval víceré školení a studoval již na Univerzitě Komenského v Bratislavě. V šestém semestru byl nucený studium přerušit, protože ho vyslali na studium na Vysokou školu politickou v Moskvě (1955-1958). Bylo to v době nástupu N.S. Chruščova do vedení KSSS, jeho odhalení zločinů stalinismu a jeho prvních pokusů, i když nesmělých a polovičatých – o reformy. Za krátký čas po návratu z Moskvy v září 1958 A. Dubčeka jmenovali vedoucím tajemníkem Západoslovenského krajského výboru KSS, odkud ho potom v roce 1960 přeložili do Prahy, kde se stal tajemníkem ÚV KSČ pro průmysl. V této funkci se začátkem šedesátých let velmi aktivně podílel na práci rehabilitačních komisí – Kolderově i barnabitské (1962-1963). Přineslo mu to nejen poznání kruté pravdy o zločinech v padesátých letech, ale i zkušenost na celý život. Ve svých pamětí o tom napsal:
Práce v komisi ne vyšetřování politických zločinů padesátých let bylo pro mě určitým „vodním předělem“… Skutečnosti o mechanismu represí, které jsem se v této době dozvěděl, byly pro mne většinou úplně nové a skutečně šokující. Tato zkušenost výrazně posílila mé reformistické názory a moje zaměření na změnu stavu věcí… Nemyslím si, že jsem byl tím samým člověkem na konci práce v komisi, jakým jsem byl na začátku.
Dalším inspirativním zdrojem vývoje reformních představ Dubčeka byl tehdejší vývoj v Sovětském svazu a reformní pokusy N.S. Chruščova.
Aktivní účast na práci v rehabilitačních komisích, zvláště při prosazování rehabilitace tzv. slovenských buržoazních nacionalistů, ale i aktivita a vlastní názory jako tajemníka ÚV KSČ pro průmysl při projednávání různých otázek na sekretariátu ÚV KSČ, vyvolaly nevůli a odpor Antonína Novotného. Když však byl z funkce prvního tajemníka ÚV KSS odvolaný Karol Bacílek (na základě závěrů rehabilitačních komisí o jeho podíle na represích padesátých let ve funkci ministra vnitra), byl A. Dubček i přes nevůli a odpor Novotného v dubnu 1963 zvolen za prvního tajemníka KSS. Z toho titulu se potom stal i členem předsednictva ÚV KSČ.
Dubček si však dobře uvědomoval, že v tom čase by jakékoliv otevřené vystoupení proti Novotnému a jeho klice s reformními představami nemělo naději na úspěch. Proto si trpělivě a houževnatě upevňoval svoji pozici. Zároveň v něm pozvolna dozrávaly reformní představy – podobně jako u mnohých dalších komunistů i nekomunistů – a formovala se protinovotnovská reformní opozice.
Jan Werich o Alexandrovi Dubčekovi:
Na podzim roku 1967 dospělo opoziční antinovotnovské a reformní hnutí do stádia otevřeného konfliktu uvnitř vedení KSČ, který získával podobu sporu o dekumulaci nejvyšších stranických a státních funkcí. A jedním z rozhodujících momentů, který vyzrálou situaci dovedl do otevřeného konfliktu s režimem Antonína Novotného, bylo promyšlené programové vystoupení A. Dubčeka na zasedání ÚV KSČ 30. října 1967 při projednávání materiálu o postavení a úloze KSČ. Jeho vystoupení bylo výsledkem dlouhodobé přípravy, předcházejících diskusí na ÚV KSS, ovlivněných dílem Radovana Richty „Civilizace na rozcestí“, a v souladu se závěry, ke kterým dospěla i vedení brněnské a ostravské organizace KSČ.