Především to, že 17. listopad jako výročí smrti Jana Opletala a potom smrti popravených vůdců studentské organizace, teprve letos vyznamenaných prezidentem republiky in memoriam, je výročím chtěným i nechtěným.
Nebo výročím, okolo kterého různé vlády a různé politické režimy chodily a chodí někdy po špičkách, někdy si ho chtěly přivlastnit.
Ta událost byla překrývaná z politických důvodů různými příběhy, které měly odsunout toto dění alespoň do stínu, než abychom mohli říct, že byla přímo popírána. Bylo to ale také proto, že každý politický režim se od roku 1942 snažil této události nějak využít.
Jan Drda přenesl oběť studentů prostřednictvím své slavné povídky Vyšší princip až do roku 1942 a bylo to, shodou okolností kdy rok 1942 ve světě zaznamenán jako rok vzniku Mezinárodní organizace studenstva v Londýně. Tam se díky tzv. československé „londýnské emigraci“, kde se tato událost a Opletalova smrt zpopularizovala tak, že dokonce po skončení druhé světové války se konal v Praze velký festival studentů a mládeže z celého světa, jehož hymnou byla píseň „Z národů ač jsme různých, jedno přání teď v nás bude znít…“. Na něm se setkávali mladí lidé, kteří byli šťastní, že se nestali oběťmi druhé světové války. Ale do Prahy také přijížděli lidé z kolonií, kde se koloniální režimy dostávaly do krize. Popularita indonéských studentů v Praze byla až neuvěřitelná a neoficiální hymnou tohoto setkání se stala píseň „Haló, haló Bandung“, kterou zpívala celá Praha, protože symbolizovala odsouzení nizozemské agrese na Jávě, tehdy známé jako „první policejní akce“.
Ukázka klíčové části z filmu Vyšší princip od Jana Drdy z r. 1960:
mistr herec František Smolík.
Zrůdnost fašistů nesmí být nikdy zapomenuta.
Poznámka: zesilte zvuk.
Po roce 1989…
Smutnou tečkou za celým příběhem Mezinárodní organizace mládeže a studentstva byl privatizační zájem o jednu z budov této organizace nedaleko Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, která byla nejen kritizována, ale kde vzniklo první velké hráčské doupě a sídlo hazardu v Praze. Možná by mohli ještě dnes žijící pamětníci tohoto „transformačního aktu“ vyprávět, kdo se o něj zasloužil, a kdo toho využil ke své další kariéře v české politice.
Podrobněji ve videorozhovoru: