Jak se chovali Němci k Čechům na prahu II. svět. války: Dva příběhy

Pouze dvě rodiny zůstaly. Jejich synové byli v prvních dnech záboru surově do krve zmláceni

Narodil jsem se roku 1924 ve Znojmě a do roku 1938 jsem s rodiči bydlel ve Vranově n. Dyjí. Otec byl vesnický krejčí, matka švadlena. Ve Vranově jsme měli malý domek o dvou místnostech.

Od roku 1937 se množily výzvy a nátlak, abychom opustili Vranov. V noci k nám na dvorek přicházeli neznámí lidé, bušili na okna, svítili do místnosti baterkami a vykřikovali, abychom odešli. Později jsme nacházeli na dvorku listy s německým textem: „Táhněte pryč, zde nemáte co pohledávat.“

Matka odešla s mým mladším bratrem a se mnou dva dny před záborem do Moravských Budějovic, kde jsme našli nocleh u paní Řídké. Otec za námi přišel v noci, která předcházela záboru. Byl celý zkrvavený, s roztrhanou košilí a porvaným sakem. Přivezl sebou nejnutnější nábytek a peřiny. Přestěhovali ho ustupující vojáci, kteří mu také poskytli ochranu před běsnícími ordnery. Za několik dní jsme se přestěhovali do skladu s kamennou podlahou, za nímž byla malinká místnůstka na spaní. Teprve po třech letech jsme našli ubytování ve dvou místnostech ve vedlejším domě.

Asi po měsíci chtěla matka z Vranova přivézt potřebné věci, které jsme tam museli nechat. Byla však vyhnána s tím, že ve Vranově nemá co pohledávat. Teprve v dalších letech, kdy bývalí ordneři byli odvedeni na vojnu, jsme mohli náš domek na propustku občas navštívit. V domě bydlela cizí žena a děda ve svém výměnku.

Z Vranova se před záborem prakticky všichni Češi museli odstěhovat (asi 100 osob). Pouze dvě rodiny zůstaly. Jejich synové byli v prvních dnech záboru surově do krve zmláceni.

Také moje manželka a její sestra musely opustit svůj domov Ve Vilémově u Kadaně. Tchán tam byl přednostou stanice. Tamní učitelé přespávali v posledních dnech ze strachu před Němci na stanici. Z Vilémova odešli před okupací všichni Češi.

Karel Jirka, tehdy Vranov n. Dyjí


Jak jsme my, Češi, ve vlastní republice byli ubozí
a jak trpěli nadvládou Němců

V pohraničí jsem se narodila a žila tam s rodiči a všemi příbuznými, naposled v Chomutově. Lidí, kteří dnes Sudeťáky a jejich odsun litují, by měli vědět, jak jsme my, Češi, ve vlastní republice byli ubozí a jak trpěli nadvládou Němců, kteří byli na všech vlivných místech, jak jsme museli chránit svá obydlí, aby nám Němci neházeli do oken ruční granáty a kamení, jak jsme opouštěli své domovy – nábytek v otevřených železničních nákladních vagónech (jak asi vypadal klavír po dešti a několikatýdenní cestě!!)

Nechci se dál podrobně rozepisovat, co všechno jsme zažili, nerada na to vzpomínám, bude mne to bolet do konce života. Kromě materiálních škod jsem ani nemohla dokončit gymnaziální studium, protože ve vnitrozemí, kde byly školy přeplněné, jsem nebyla přijata.

Veřejnost by se měla o uvedených skutečnostech dozvědět víc. Jsem již stará a nás pamětníků z té doby je již málo.

Všichni by měli vědět, jak páni Němci, kterým bylo v Sudetech tak „ubližováno“, museli požádat Hitlera, aby je „vysvobodil“ a zabral, jak zbili po záboru české občany, kteří z existenčních důvodů museli v Sudetech zůstat, např. horníci na Mostecku, pro které nebyla ve vnitrozemí práce. O této razii na Čechy málokdo ví. Škoda, že naši příbuzní, kteří to zažili, jsou již mrtví a nemohou to dosvědčit.

Libuše Bartušová, tehdy Chomutov

Příspěvek byl publikován v rubrice Dějiny a současnost. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *