Od 1. do 24. prosince trvá v naší civilizaci čas adventu, čtyři neděle ústící do svátků vánočních. Je to doba rozjímání a dobročinnosti, doba očekávání příchodu Spasitele. Je to jasně definovaná část církevního roku.
Dříve to byla doba půstu a zákazu tanečních zábav, hostin, svateb. Dějiny vánoc ovšem sahají mnohem dále než dějiny církevních tradic.
Naši dávní předkové žili v těsném sepětí s přírodou. Prožívali v dobrém i zlém její proměny, věděli, které úkazy jsou krátkodobé, které jsou nečekané, a které se pravidelně vracejí. Všímali si i toho, jak se během roku prodlužuje a zkracuje čas denního světla. Zvláště ten návrat světla a tepla, sluneční síly a darů života přírody vítali a slavili s vděkem a radostným očekáváním. Byly to oslavy zimního slunovratu. Konaly se kolem 21. prosince, kdy se Slunce na obloze zastavuje na obratníku Kozoroha a vrací se zpět. Světla pomalu přibývá, den se prodlužuje, zlehka se dostavuje předzvěst jara. Nový život se probouzí po období zimního spánku.
Křesťanství dosadilo na místo oslav zimního slunovratu svátky narození Ježíše Krista. Objevily se – Vánoce.
V noci z 24. na 25. prosinec prý přišel na svět v Betlémě v chlévě Spasitel, jak zaznamenali Evangelisté, Matouš, Marek, Lukáš a Jan. Je to největší, nejvýznamnější a nejkrásnější křesťanský svátek. Ale neslaví se ve všech zemích stejně. Křesťanský základ je společný, ale v různých zemích se pojí s různými místními kulturními zvyky a tradicemi.
U Východních Slovanů (a k nám tuto tradici zavála léta padesátá) zasahuje do křesťanských svátků prastaré mýtické zosobnění přírodních sil a živlů. Na vánoce přijíždí na saních ze severu, z říše sněhu a ledu Děda Mráz s jedličkou (jolkou) v ruce a případně též provázen svou vnučkou Sněguročkou. Jsou to postavy známé z ruských národních pohádek i z uměleckých děl na dané folklorní téma, jako je třeba jevištní báseň A.N. Ostrovského nebo opera N.A. Rimského-Korsakova. A je v nich obdivuhodná moc a síla, radost i bolest přírody a přírodních živlů.
Se změnou geopolitické orientace vystřídal u nás Dědu Mráze host z USA, Santa Claus. Dobrosrdečný dědoušek v červeném oblečku a v červené čapce s bílými lemy a s bohatými bílými vousy. Na rozdíl od přírodního Dědy Mráze a jeho zosobnění přírodních živlů smysl existence Santa Clause nevyjadřuje nic jiného – než dárky. Nosí dárky. Dává dárky. A proto sídlí převážně v obchodních domech, kde se kupí těch dárků habaděj a kde si Santa Clause v zájmu prodeje těch dárků také vymysleli. U nás se Santa Claus jeví jako nadbytečný dvojník svatého Mikuláše, který chodí po rodinách s dětmi od nepaměti 6. prosince. Ne sám, ale spolu s andělem a čertem. Jeho dárky jsou jiné než dárky Santy Clause. Mají výchovné poslání. Odměňují hodné děti za snahu a dobré skutky a malé hříšníky varují a symbolicky trestají. Naše tradice ukazují, že nepotřebujeme dovezeného Santa Clause, máme dávného svatého Mikuláše.
Pravé vánoce v našich zemích představují „Jesličky“ nebo celý „Betlém“. Předvádějí muže a ženu v nuzném chlévě a jejich novorozené dítě, položené na seně v jesličkách. A děťátko tu spočívá pod dobráckým pohledem a teplým dechem oslíka a volka, u těch jesliček ustájených. Odevšad se sem k novorozeněti sbíhají z blízkých pastvin pastýři a z okolí salaše rozmanitý venkovský betlémský lid. A také „Tři králové“ přijíždějí zdaleka, od bájného Východu, a přinášejí darem zlato, kadidlo a myrhu. Všichni se děťátku oddaně klanějí a odevzdávají mu dary a dárky, každý podle svých možností. Dárky jsou třeba nejskromnější, ale jsou darované s opravdovou něhou a láskou. A nad vším se vznášejí andělé a do daleka vytrubují a šíří radostnou zvěst o radostném příchodu dítěte.
O tom všem podávají zvěst vánoční písně, vánoční koledy. Zpívaly se v době od 24. prosince do 6. ledna. To byla v kalendáři doba latinských „calend“. A zpívali je koledníci a koledníčci, kteří obcházeli sousedy, někdy s trojrozměrným obrazem betlémských jesliček v náruči a očekávali za to odměnu. Chtěli si něco „vykoledovat“.
„Jesličky“ a pak celé „Betlémy“ se u nás stavěly dříve než vánoční stromky, které zdobíme od 19. století. Byly (a jsou dosud) dřevěné, papírové, vyřezávané či vystřihované, malované, z kovu odlévané, keramické, perníkové i křišťálové. Takové plastické zobrazení událostí kolem Božího narození prý uvedl do života r. 1223 žebravý mnich, sv. František z Assisi. Rozšířilo se pak v různé podobě a v různém pojetí jako zobrazení šlechtické, chrámové nebo lidové. Nás provází po generace ta podoba lidová. Ztvárněná radost z příchodu dítěte a z dobroty srdce, které dítě upřímně vítá a přináší mu dary. A všude je plno hvězd, světel, hlasu zvonů a zpěvu. A zvláště ten zpěv vánočních koled je nezapomenutelný, přepůvabný a věčně živý. Tak jako vánoční české „Betlémy“, Alšův, Ladův a mnohé další, které vyšly z rukou dlouhé řady lidových umělců.
K nešvarům dnešní doby patří banalizace vánoc. Obchodní domy předčasně nabízejí vánoční dárky a nepřetržitě vyhrávají koledy. Ty se stálým opakováním opotřebovávají. Omrzí se. Začnou nudit. Kouzlo mizí, ztrácí se. To bychom neměli dopustit.
České vánoce jsou svátky poezie, tajemného očekávání, okouzlení a dojetí. Jsou oslavou rodinného štěstí, rodičovské lásky, dětského půvabu. Příchod dítěte není dnes o nic menší zázrak než za časů Evangelistů a nezaslouží si o nic méně obdivu, něhy a lásky, než kolik ho je právě ve vánočních koledách. „České vánoce“ jsou neoddělitelnou částí našeho národního kulturního dědictví.