Vánoce, vedle dárků k nim patří i pomeranče, datle, čokoláda, kakao, čaj, zboží, které bylo v době mocnářství nazýváno zbožím „koloniálním“.
Ti starší ještě pamatují obchody s názvem Koloniál. Právě pan Bajza z Poláčkova románu „Bylo nás pět“ prodával to voňavé koloniální zboží, které doputovalo z exotické dálky až do jeho obchodu. Ještě dlouho po válce jsme četli o vzácných surovinách, o sladkém životě koloniálních úředníků i laciné pracovní síle v koloniích. Jako školáci jsme záviděli Velké Británii její velikost, „nad jejíž říší slunce nezapadá“. Neuměli jsme si v hodinách zeměpisu představit tu nedozírnou její rozlohu 34 miliónů km2.
Nerado se připomíná, že Británie, tak často v médiích zdůrazňovaná kolébka demokracie, vládla nad osudy stovek miliónů obyvatel Afriky, Asie, Ameriky. Koloniální říše menšího rozsahu měla i Francie, Španělsko, Portugalsko a za těmito koloniálními mocnostmi se řadilo Holandsko, Belgie, Itálie, Německo. Zámořské koráby brázdily oceány, vozily zboží, suroviny, zlato, v útrobách lodí se tísnili černí otroci určení pro práci na plantážích při sběru kávy, bavlny, čaje.
Obchod s černými otroky dosahoval miliónových čísel, jen v období 1801-1900 jich bylo přepraveno po moři přes 3 milióny. V letech 1701-1800 dokonce 6 miliónů. Tedy těch, co tuto cestu hrůzy přežilo. Platilo se zcela určitě, jen za živé zboží. Koloniální mocnosti ze svých kolonií po staletí bohatly a žijí z toho dodnes.
Milióny otroků pracovaly za stravu a nocleh. Koloniální hospodaření v těchto koloniích dopadlo neslavně, státy získaly „omezenou“ samostatnost, dnes jsou často hospodářsky a politicky rozvráceny. Skutečnost, se kterou se tyto bývalé koloniální říše, dnes členské státy EU, nechlubí.
Je ale nutné jim stále tuto historii a čísla připomínat. Zůstal v nich totiž stále ten nadřazený koloniální pohled. Stejný pohled dávají i nám, těm nově příchozím z Východu. Jsme pro ně lacinou pracovní silou a dobrým odbytištěm pro jejich zboží.
Ty časy, kdy jsme jásali nad dovezeným banánem, pomerančem, mandarinkou jsou již pryč, dnes ale bojujeme o svou suverenitu. Nikdy jsme nikoho nekolonizovali, spíše jsme platili za ty druhé. Jen jednou se tak stalo, ale to je spíše jen úsměvná historka. Bylo to někdy po roce 1918, tehdy se zrodil sen o „české kolonii“ jménem Togo, maličký africký stát, cca poloviční ČR. Buďme ale rádi, že zůstalo jen u těch snů. Dnes by nás v Bruselu hodili do jednoho pytle i s těmi svými kolonizátory.