Od pradávna říkali si páni,
že se musí ohlupovat lid.
Aby pro ně pracoval,
aby přitom nereptal,
aby se zkrátka bál,
aby byl klid.
Aby nesáh pánum na pohodlí,
ať dře v potu tváře a pak hlavně ať se modlí.
Ať se krčí v prachu
a ať žije v strachu.
Vymýšleli pro něj stále nové modly.
Chátra, říkali si páni,
ta nám vždycky na špek naletí.
Jednou se klaní dvojhlavé sani,
podruhé zlatému teleti.
Jednou modlám obětuje kůzlátko,
veleknězům strká prachy zakrátko,
pak se klaní dervišovi, který ječí na věži,
zázračnému rabínovi, nebo papeži.
Hrůzu, jenom hrůzu, pouštět na chudáky.
Oni budou spokojeni, no a my ovšem taky.
Všechno lidem napovídat můžeš, jakmile se modly začnou bát.
Tohle člověk nezmění,
to je boží řízení,
ten dojde spasení,
kdo poslouchá rád.
Neptejte se, co se za tím skrývá,
neb jsou věci tajemné co nejsou korbel piva.
Ten má spásu jistou,
kdo má duši čistou,
kdo se na nic neptá a jen hlavou kývá.
Bázeň budí v lidech kázeň – na to přišli páni zakrátko.
Veškerá špína vypadá jiná, když nad ní zazáří pozlátko.
Lesklý povrch úspěchu je záruka.
Hloupou hlavu zakryje ti paruka.
Pod povrch se můžeš schovat, minulost můžeš skrýt,
povrch můžeš přemalovat jak vývěsní štít.
Když máš krásnou larvu, nemusíš nic říkat.
Na larvu dej nápis – Jen se pozor nedotýkat!
Jednou lidé přijdou všemu na kloub.
Na kloub každičkému podfuku.
Budou hledat za slovy,
kdo se k činu hotoví.
Každému šaškovi pak strhnou paruku.
Budou více po vědění prahnout.
Uvěří jen tomu nač si budou moci sáhnout.
Budou hledat zkrátka,
pravdu bez pozlátka,
parukáře bez těch žertů
pošlou k čertu.
Páni, mám jen jedno přání – svlékněte svou róbu a svůj frak.
No jakýpak fraky, nač klopit zraky, ukažte co bude s vámi pak.
Postavte se a vemte něco do ruky.
Pěkně vedle nás a dolů paruky.
Pak nebude k rozeznání, kdo je pán a kdo je kmán,
pravda jenom, pravda páni, je náš talisman.
Jednou bude pravda pouze v našich rukou,
každému se podíváme, co má pod parukou!