V tomto článku budu naprosto osobní a popíšu to, co jsem viděl a čeho jsem byl svědkem. Vystudoval jsem kdysi, před revolucí, počítače na vojenské akademii a stal se vojákem z povolání.
Věnoval jsem se pak využití počítačů pro výpočty potřebné pro vedení bojových činností. Tam se provádí celá řada kalkulací ohledně potřeby zbraní, ale především munice, pohonných hmot, náhradních dílů, proviantu a také odhadovaných ztrát, tj. pravděpodobých počtů zraněných i zabitých lidí. To vše v závislosti na druhu vedeného boje, počtu sil vlastních a protivníka atd. Všechno se to převádělo jen na čísla a z toho se dělaly kalkulace nutnosti doplňování sil a prostředků, zdrojů ze kterých se bude při tomto doplňování čerpat až např. k počtům vozidel a plánování počtu i tras kolon, potřebných pro jejich doplňování. Stejná vozidla, které sloužila pro doplňování, se dokonce pak kalkulovala pro odvoz mrtvých a zraněných do týlu.
Díky tomuto svému zaměření jsem se tehdy dostal do štábů vyšších stupňů velení (na úrovni roty, nebo praporu nemá smysl takové kalkulace provádět), v té době to byly divize, armáda, front a zúčastnil jsem se několika velkých velitelsko-štábních cvičení. Tam jsem viděl na operačních mapách velitele divizí, armád, frontů, jak plánují, samozřejmě při útocích (my jsme byli vždy ti lepší), kde a jak prorazíme linii obrany protivníka a ani taktickými JADERNÝMI ÚDERY se rozhodně nešetřilo. Vždy jsem tam viděl, jak rozhodně a bez váhání dokladují: „Tam prdneme atomovku, tam tam druhou, třetí a zničíme tak uskupení protivníka“. Často tam samozřejmě byli i sovětští poradci a souhlasně přikyvovali. A vždy jsem na to nevěřícně koukal a kroutil hlavou. Říkal jsem si, PROBOHA!, uvědomujete si, že to tam zničíte na stovky let, to tam pak na ta území budeme posílat svoje vojáky, aby tam dílo dokončili? Jak asi dopadnou? Podobné myšlenky se mi vždy honily hlavou.
Potom přišel rok 1989 a situace se u nás změnila. V té době jsem již na Vojenské akademii učil. Se změnou režimu se postupně otočila i naše orientace z východu na západ. Protože i Vojenská akademie udržuje kontakty s dalšími obdobnými institucemi, byl jsem pak dvakrát na „Akademii oborony narodowej“ ve Varšavě a nakonec pak, po rozpadu Varšavské smlouvy, když nás začali připravovat na to, že vstoupíme do NATO, jsem byl i na Velitelské akademii Bundeswehru v Hamburku. Tam jsme se mimo jiné s kolegou zúčastnili i části velitelsko-štábního cvičení, kde byli zapojeni i Američané a nevěřícně jsem zíral. Viděl jsem opět to samé, jen strany se obrátily a už se nevedl útok z východu na západ, ale směrem opačným. A operační mapa byla opět pokryta atomovými údery pro ničení protivníka. Opět bez ohledu na lidi, přírodu, budoucnost, prostě pouze plnění vojenských cílů!
Později jsem pak raději z armády sám, na vlastní žádost odešel. Především z důvodu pernamentně probíhajících reorganizací armády, kdy se do popředí hrnuli kariéristi, kteří se uměli vždy a za každého režimu pružně přizpůsobit, kdy se učební plány měnily každého půl roku, nenavazovaly na předchzí, vládl chaos a v takovém prostředí se nedá koncepčně pracovat.
Ale dalšími důvody byly i výše popisované zážitky, nebo zkušenosti s tím, jak se chovali politruci a rozvědčíci – nejsilnější opory dříve komunistů, nyní nových pánů. Ti otáčeli nejdříve a nejrychleji.
Vzpomínám třeba i na bývalého předsedu ZO KSČ na akdemii (stejnou funkci měl i Petr Pavel), ten se později dožadoval toho, aby byl jako bojovník proti komunismu rehabilitován a odškodněn, protože mu bylo ubližováno.
Nyní bych měl volit za prezidenta takového bezcharakterního převlékače kabátů a poslušného sluhu jakéhokoliv režimu, vojáka tělem i duší, bez vlastního uvažování a ochotného používat i atomovku, pokud je to potřeba? Vždyť co se učil po celý svůj profesní život, ve Varšavské smlouvě i v NATO? Poslouchat a plnit rozkazy, předávat je těm pod ním a vyžadovat jejich plnění. Takový má být prezident? NIKDY! Mně úplně stačí paní Černochová.