Biden podstoupením namáhavé cesty do Kyjeva potvrdil, že se celou svou osobou postavil za Zelenského. Nebyly žádné vážné důvody, aby tu štrapáci podstoupil, nebylo nic, co by nemohl s ním projednat jinou cestou.
Zdá se, že se v jeho vztahu k prezidentovi, který ho vítá v nedbalém jakoby vojenském úboru (to se ostatně mnohým americkým senátorům zajídalo, vidí v tom jisté ponížení prestiže amerického prezidenta) projevuje velká benevolence hraničící s osobním zaujetím.
Biden se ještě před pučem na Majdanu roku 2014 angažoval v ukrajinské otázce a byl to zřejmě on, který Obamu odvedl z cesty míru na azimut války. Dobře si pamatujeme nadšení, které Obama vyvolal svým pražským mírovým projevem. Udělení Nobelovy ceny míru Obamovi bylo světovou veřejností přijato bez výhrad. Ale nebyl to právě viceprezident Biden, který obrátil kormidlo americké politiky ze směru míru na azimut války? Nelze popřít, že Biden byl ve své kariéře vždy včas na straně těch, kteří podporovali útočné války, zejména v Jugoslávii, Iráku a Afghánistánu.
Připadla mu trpká povinnost odvolat americké vojáky z dlouhodobé války v Afghánistánu, která se přiřadila k prohrané, a proto potupné, válce ve Vietnamu. Zřejmě by se jako prezident rád zapsal do dějin vyhranou válkou s dlouholetým nepřítelem. Byl bezpochyby u zrodu zákona o válce na Ukrajině, který Kongres schválil již dobrých sedm let před ruským útokem. Byla to reakce na připojení Krymu k Rusku, kdy Putin překazil přípravy Američanů zřídit ve staré ruské pevnosti Sevastopolu vojenskou základu; tím by se atomová velmoc rázem stala státem druhého řádu vystaveným na milost a nemilost americkým raketám.
Známý jestřáb senátor McCain neváhal přijet v roce 2016 do Kyjeva, aby tam v doprovodu prezidenta Porošenka ve vojenské uniformě navštívil elitní jednotku AZOV, a slíbil jim do dvou let válku s Ruskem. Trochu se to protáhlo, ale Biden zatím umožnil svému synovi, aby se na Ukrajině ujal lukrativní podnikatelské a politické funkce. Dodejme, že Hunter Biden je člověk, který, ač zdevastovaný drogovými a psychickými poruchami, dovede vydělávat peníze za každou cenu. Když Trump během prezidentské kampaně žádal po Zelenském důkazy o podezřelých obchodech Bidenova syna, Zelenskyj prozřetelně nereagoval, a to byl zřejmě moment, kdy si získal i Bidenovu osobní náklonnost.
Biden je však Zelenskému zavázán především tím, že mu umožnil vést válku s Ruskem, že jeho vojáci plní Bidenův sen o vítězství nad tradičním nepřítelem, který byl již v roce 2017 při jednání NATO ve Varšavě vyhlášen protivníkem číslo jedna. Ptáte se na důvod? Rusové jsou prý hrozbou svým „životním stylem“. Bezpochyby chabá náhrada za tradiční komunismus, ale někdy je výhodné pravé důvody skrývat. Tu a tam se významný americký politik přece jen přeřekne, jako například Albrightová, která si posteskla, že takový zaostalý národ, jako jsou Rusové, by neměl vlastnit nezměrné přírodní bohatství Sibiře.
Dnes už válka všechno svedla na Putinovu prý n i č í m n e v y v o l a n o u agresi, a je vymalováno. Z obzoru západních médií zcela zmizelo postavení osmi miliónů Rusů, kterým kyjevský režim upřel základní národnostní práva. O nedodržení Minských dohod ani slovo. O etnickém čištění všeho ruského – od ničení pomníků, nápisů, knih až po trestání lidí za použití mateřštiny ve veřejném prostoru – ani muk. Biden ve Varšavě zakončil svůj fanatický válečný projev oslavou svobody. Rusům na Ukrajině se upírá svoboda mluvit mateřštinou. Nebo to již není svoboda, nýbrž jen propagační slogan?
Bidenovi do karet hraje bezpochyby to, že veřejnost je již dlouhá desetiletí zpracovávána masovými filmy a seriály o Rusech jako barbarech, záškodnících, nepřátelích svobody. Americká veřejnost takovou chytrou válku schvaluje:
- Biden tam zaprvé neposílá umírat americké hochy;
- zadruhé se tam dopravují staré zbraně a zvýšená zbrojní výroba přispívá k hospodářské stabilitě;
- zatřetí Bidenova vláda vnutila Evropě dovoz amerického břidlicového plynu
- a začtvrté tuto nevýhodnou obchodní chytristiku navíc balí do líbivých morálních frází.
Tomu se říká zabít jednou ranou několik much.
Tím se dostáváme k následujícímu paradoxu. Na první úrovni je to občanská válka mezi Ukrajinci a Rusy, obrana ohrožené menšiny, ale tento střet by byl již dávno ukončen ve prospěch Rusů, kdyby se místní válka nestala podkladem nebo substrátem větší války Ameriky (NATO) s Ruskou federací. Z právního a morálního hlediska se dá těžko ospravedlnit všestranná, ničím neomezovaná pomoc Ukrajincům ze strany členských zemí NATO. Každý ví, že USA jako majitel 80 % podílu v tomto podniku má ve všem rozhodující slovo.
Formálně jsou všechny státy rovnocenné, ale nikdo by neočekával, že se bude násilím řešit třeba spor Řeků s Turky, kteří si osvojili polovinu Kypru. Protože Řecko je stát z hlediska americké politiky nepodstatný, nikdo pro bezpečnost jeho hranic nehnul prstem. Na druhé straně Ukrajina sice není členem NATO, ale zájem Ameriky je, aby státy NATO jednaly, j a k o b y b y l y samy napadeny Ruskem.
Fantasmagorie našich fejetonistů a komentátorů o tom, jak ruské střely Kinžal ničí naše letiště a zbrojnice, nemají víc platnosti než malování čerta na zeď, ale veřejnost je již připravována na tu nejhorší možnost. Z ministerstva obrany slyšíme, že situace je vážná, musíme se připravit na mlobilizaci. Jediná oprávněná válka je obranná; to netvrdil jen osvícenec Clausewitz, ale i protřelý kancléř Bismarck. Budeme tedy bránit naše hranice někde u Lvova, Kyjeva či Sevastopolu? Současně slyšíme chór válečníků o tom, že Rusko si již „vylámalo zuby“ a že musí být za každou cenu poraženo. K tomu se pojí také hrozba invazí Ruska do Pobaltí, Polska a zemí, které dříve byly součástí sovětského bloku. Propagátoři války se dopouštějí neslučitelné dvojznačnosti, kterou vystihuje holandské přísloví o člověku, který z úst současně dýchá studené i horké. Důležitý je tu právě kondicionál, c o k d y b y nás Rus napadl. Ale on nás a žádný jiný stát nenapadl, docela stačí pouhá m o ž n o s t, aby představitelé NATO-států tvrdili, že „jsou ve válce s Ruskem“. Jak je možné na dohadech, hrozbách, virtuální realitě budovat právně a eticky přijatelnou politiku?
Od realistického pohledu na ukrajinskou válku se dostáváme do ještě větší mlhy a klamu, když se začíná mluvit o starších vinách z dob Sovětského svazu. Nejde tu o nic jiného než o posilování chatrné záminky. Putin ospravedlňuje svůj vpád n e p o p í r a t e l n ý m i f a k t y mnohaletého ostřelování Rusy obývaných území kyjevskými nacionalisty, které si vyžádalo desítky tisíc obětí, zatímco Zelenskyj se dovolává příští, budoucí, v i r t u á l n í expanze Ruska, aby tím vzbudil zdání, že oni, Ukrajinci, hynou ve prospěch šťastné budoucnosti jiných národů a zemí. Jak může být země, která je na 122. místě zemí s nejvyšší mírou korupce, vzorem demokracie, spravedlnosti a práva?
Zde narazíme na další paradox této války. Horlivá a v případě ukrajinských uprchlíků zcela pochopitelná humanitární pomoc však v případě dodávek zbraní neplyne z mimořádné lásky k Ukrajincům, ale, bohužel, spíš z nenávisti vůči Rusům. Tento Freudův přenos citů a pudů není na místě, protože zahaluje a maskuje pravé příčiny jednání. Domníváte se, že ty desetitisíce Poláků, kteří ve Varšavě nadšeně vítali Bidena, vyjadřovali lásku k Ukrajincům, s nimiž měli jejich rodiče a prarodiče jen ty nejhorší zkušenosti? (Doporučuji Gogolův román Taras Bulba nebo Malamudova Správkaře, abych připomenul jen knihy běžně dostupné).
Češi mají důvody dívat se na Rusy skrz prsty, ti však často pykají za činy sovětských Gruzínců, Lotyšů nebo Ukrajinců (připomeňme Ordžonikidzeho, Chruščova, Brežněva). Naproti tomu obrovská kampaň, kterou spustila média již od obsazení Krymu, nemá u nás obdobu. My dobře víme, jakých tragických rysů nabývalo naše potýkání s Němci, dobře víme, že nacismus znamenal bezprostřední ohrožení naší národní existence, a víme také, jak velkou daň přinesli Rusové spolu s vojáky ostatních sovětských národů za osvobození naší vlasti. Přesto si nepamatuji, že by u nás nějaký spisovatel zahrnul Němce jako Němce tak zdrcujícími a ohavnými nadávkami, jako jeden náš za normalizace prosperující dramatik.