Žila si jednou jedna ježibaba,
odporná byla – hrůza pomyslet.
Svým černým drápem byla zvyklá škrabat,
zamořit hnusem chtěla celý svět.
Z očí se sliz jí valil jako řeka,
milion vrásek měla ve tváři.
Náramek z kostí všechny živé leká,
kam vešla, tam to v popel přetváří.
Snad nikam nešla bez kocoura Saši:
Tvor to byl jako ona zkažený
(Ohnivý netvor, jemuž rohy raší,
a který mlsně prská na ženy).
Společně mor a válku rozsévali,
kam jenom stoupli, zůstal chumel těl.
Poddaní se jich nevýslovně báli,
slavík byl sežrán – nebo uletěl.
Teror a chaos vládly skoro všude,
z černé se bílá stala bez ptaní.
Kam ti dva vešli, zanechali chudé,
zubožené, co mluví ze spaní.
Lektvary z jedů baba namíchala,
však na to měla tajnou komoru.
Úlisní hadi syčí sborem: Chvála.
Smradlaví tchoři stojí v pozoru.
Pohádka ovšem dobrý konec mívá:
Čarodějnice přijde do pece.
Udatnost reka byla oslnivá,
kocoura, zmetka, zavřel do klece.
No a tu babu měl hned na lopatě,
ať ji i se zlem plamen pohltí.
A od té doby žijí všichni zlatě,
a svorně žít tak budou do smrti…