Nedílnou součástí bitvy o Sokolovo, jež byla jádrem obranných bojů za našeho prvního polního tažení v prostoru jižně od Charkova, je nejen podle shodného přesvědčení celého 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR, ale podle pravdy a skutečnosti heroická obrana Taranovky.
Gardový pluk, který tu posledními zbytky svých vyčerpaných sil přehradil cestu 4. pancéřové divizi SS „Totenkopf“, přesunuté sem nacistickým velením z ustrnulé západní fronty, nám svým obětavým zápasem a doslova životy a krví gvardějců vybojoval možnost pořádně se na svěřeném desetikilometrovém úseku zakopat a připravit se na první nerovný zápas.
Hrdinové nejen od Kyjeva: Richard Tesařík, Antonín Sochor, Vladimír Janko
„Tak mládenci, jděte do toho a nezapomeňte…“ – „že úkol musí být splněn!“ odpověděli sborem chlapci z průzkumné hlídky samopalníků veliteli své čety poručíku Antonínu Sochorovi. „A kdyby,“ opakuje Sochor ještě naposledy abecedu československého průzkumu, „kdyby něco, tak – poslední kulka pro sebe. Tak do toho!“
Nepřátelské tanky a průzkumné hlídky se už objevily před samotou Pervomajskou a některé sovětské jednotky vpředu byly pod tlakem nepřátelských tanků a motomechanizované pěchoty donuceny opustit svá postavení. I Biljutinův gardový pluk, z něhož zůstalo méně než sto bodáků, ustupuje za boje ve směru přes Progoňju na Voďachovku.
První boje zblízka – bodáky a ručními granáty. Mezitím četař Karel Kománek, velitel družstva těžkých kulometů, a s ním vojín Josef Solanič, střelec, a Josef Šeda, nabíječ, střílejí z poloprovalených stanovišť. První tanky nad nimi přejíždějí, jsou už ve vesnici, z chodu pálí ze svých kanónů – tam za nimi hoří domky a do toho smršť obranné palby. Jiří Frank přemisťuje své pětačtyřicítky na lepší výhled a pro přímou palbu zblízka. Kománek, Šeda a Solanič soustředěně míří, dávky jejich zbraní buší po rojnicích za prvními tanky. Esesmani klesají, zmítají se a řvou.
Pozor, druhá vlna, ne sled, ale vlna pěchoty, tanky bijí po kulometných hnízdech, ale maximy neumlkají. Novými dávkami pokládají rojnice útočníků, ale už jde třetí sled pěchoty. Jsou to opravdu esesáci, smrtihlavové, ne jen obyčejní grenadýři, něco řvou, někteří jdou rozkymáceným krokem, jsou opilí: „Do nich, chlapci!“ Nové dávky, zase mrtví a ranění – jen mrtvých už mají osmdesát. Kulometníci nevnímají tanky bijící po nich zblízka.
„Neustoupím.“ Do smrti neumlkne
Jarošovo poslední slovo z telefonního sluchátka.
Kapitán in memoriam a hrdina Sovětského svazu Otakar Jaroš
Ještě jednou se rozhlíží, krátce jen, po svých. Vidí Dimitrije Poradu z družstva samopalníků Lumíra Pisarského, vidí ostatní. „S granáty opatrně a rozvážně, mládenci. Neplýtvat! Nechte je hodně přiblížit, házejte najisto! Jasné?“
Klidný, vysoký a krásný muž, na tváři sotva znatelný úsměv, vystupuje na věž kostela, aby odtud pozoroval a řídil boj. Vedle něho svobodník Hugo Redisch, pozorovatel velitele roty. Přesný mozek čtyřicetiletého matematika, komunisty, který znal polovinu světa, pracuje dokonale. Nadporučík Jaroš se na Redische spoléhá; plně mu porozuměl až tady, v ohni a dýmu Sokolova. Rána z děla otřásla věží kostela. Padá omítka, cihly, Redisch bolestně sykne, těžce poraněná noha znehybněla, obličej, bílý jak ta stěna za ním, odráží puls kruté bolesti. Jaroš, dalekohled přiložen k očím dosud vidoucím, pozoruje, řídí boj a přijímá zprávy, postřehy a bystré úsudky raněného svobodníka Redische.
Až ke čtvrté hodině ráno umlkla palba a dohasínají požáry první veliké bitvy našich vojáků na sovětsko-německé frontě. Německé světlomety pročesávají místo na bortícím se ledu, odkud zní zoufalé volání o pomoc, zřetelné české „pomóc!“. Led se prolomil, kalné víry raněného zahltily. Utonul.
Esesáci mezitím shromažďují československé vojáky, těžce raněné v poslední chvíli, kteří jim padli do rukou, a když nadešlo světlé ráno 9. března, spatřili jsme na severním okraji Sokolova své kamarády pověšené a připoutané na kůlech, strašlivě zohavené předsmrtným mučením, bez očí, bez nosů a uší…
Chtěli vzbudit hrůzu a vystupňovali naši nenávist nad hranice všech nenávistí. Tak nesmyslně krutá vraždící mašinérie přece nesmí žít, nesmí být na zemi, musí být zničena, vytrhána i s kořeny, z nichž vybujela. Prokletý fašismus!
Válečný velkofilm Bitva o Sokolovo je prostřední částí ambiciózní historické trilogie režiséra Otakara Vávry (dvoudílné Dny zrady /1973/, Osvobození Prahy /1975/). Drama, které vzniklo v roce 1974 v koprodukci se sovětským Mosfilmem, líčí historii vzniku prvního československého praporu pod velením Ludvíka Svobody a její účast v bojích na východní frontě. Bojovou akci scenáristé Miloslav Fábera, Nikolaj Figurovskij a Otakar Vávra zasadili do širších historických souvislostí (heydrichiáda, spor mezi londýnským exilem a komunisty v Moskvě).
Arm. gen. a pozdější prezident ČSSR Ludvík Svoboda
Devatenáct tanků, šest obrněných transportérů se samopalníky a přes tři sta mrtvých zanechali hitlerovci na sokolovském bojišti. Přes řeku se nedostali a draze nám zaplatili. Naše ztráty nebyly malé, i když byly daleko menší než nepřátelské – 86 padlých a ranění. Když nám došlo blahopřání maršála Vasilevského a vojenské rady štábu Voroněžského frontu, přijali je vojáci rozhodnutí pokračovat a dokončit, co padlí dokončit nemohli.
Úryvky z kapitoly „Sokolovo“ z knihy vzpomínek armádního generála a prezidenta Československé socialistické republiky Ludvíka Svobody:
Z Buzuluku do Prahy. Vydalo Naše vojsko, Praha 1970,
jako 3685. publikaci. Ze stran 94-116.