Ruský car mírotvůrce Alexandr III.: Jeden velmi pravdivý a objektivní výrok o válce

Alexandr III. Romanov (10. března 1845, Aničkinův palác, Petrohrad – 1. listopadu 1894, Livadija, Krym), předposlední car Ruska, vládl v letech 1881-1894. Byl druhorozeným synem cara Alexandra II. a po matce vnukem Ludvíka II. Hesenského.

Mládí a nástup na trůn

Alexandr Alexandrovič se carem původně stát neměl. Jako následník trůnu byl připravován jeho starší bratr, carevič Nikolaj, který však roku 1865 předčasně zemřel jako 22-letý při pobytu v Nice ve Francii, zřejmě na zápal mozkových blan. Teprve od této chvíle se začalo velkoknížeti Alexandrovi, dosud vychovávanému výlučně pro vojenskou kariéru, dostávat důkladného všestranného vzdělání, které ho mělo připravit k převzetí trůnu. Jeho učiteli se stali významní profesoři petrohradské a moskevské univerzity.

Alexandr III. Romanov (10. března 1845, Aničkinův palác, Petrohrad – 1. listopadu 1894, Livadija, Krym) byl předposlední car Ruska, vládnoucí v letech 1881-1894.

Budoucí car však neprojevoval velkou snahu a zájem stát se vysoce vzdělaným člověkem, neměl k tomu snad ani dostatečné vlohy, přesto není důvod se domnívat, že pro dráhu panovníka nebyl dostatečně připraven. Ovšem kritikové Alexandra III. neustále poukazovali na fakt, že se nikdy nenaučil psát bez pravopisných chyb a že od Dostojevského přečetl s bídou polovinu románu Zločin a trest, i když měl doma darovaný exemplář Běsů s dopisem a autorskými komentáři velikého spisovatele.

Alexandr III. vynikal fyzickou silou. Byl vysoký 193 cm, širokých ramen. Jeho síla zachránila na podzim roku 1888 jeho rodinu i jeho samého, když v Borkách nedaleko Charkova vykolejil carský vlak. Zřícenou střechu vagónu držel car s neuvěřitelným úsilím na ramenou tak dlouho, dokud jeho blízcí neopustili smrtelně nebezpečné místo.

Na rozdíl od svých předchůdců nosil rozložitý hustý plnovous, což bylo mnohými současníky oceňováno jako následování starobylé ruské tradice. Nebyl mu cizí kulturní život. Rád poslouchal hudbu, miloval balet, operu a zvláště operetu, zabýval se malováním a zajímala ho historie. Byl iniciátorem založení Ruské historické společnosti a pokoušel se rozluštit záhadu tajemného starce Fjodora Kuzmiče. Zároveň se vyznačoval upřímnou zbožností, po dobu jeho vlády bylo postaveno 5000 kostelů a založeno mnoho církevních škol.

Alexandr II. Nikolajevič

Carem se stal 3 dny po svých 36. narozeninách, když jeho otec Alexandr II. 13. března 1881 zemřel na následky bombového atentátu, který byl spáchán krajně levicovou organizací Narodnaja volja (Vůle lidu). Alexandr II. proslul mj. tím, že na jaře roku 1867 prodal Aljašku Spojeným státům americkým za 7,2 mil. dolarů (v přibližném přepočtu 126 miliónů dolarů v roce 2022). Důvodů k této transakci byla řada, od tíživé prázdnoty ruské carské pokladny po vědomí, že je Aljaška dlouhodobě neudržitelná kvůli vzdálenosti a blízkosti britského dominia Kanady. Nemálo přispěl i krach projektu výstavby telegrafní soustavy, která vedla z Kalifornie do kontinentální severní Ameriky a přes Beringovu úžinu do Moskvy, kde se napojovala na celoevropskou síť. Spojené státy investovaly do projektu přes 3 milióny tehdejších dolarů, ruská strana podstatně menší částku.

► Pozn. Naší Pravdy: Alexandr III. a jeho otec Alexandr II. jsou spojeni mimo jiné i numericky zajímavým způsobem. Alexandr III. se narodil 10. března, jeho otec Alexandr II. zemřel 13. března, stejně jako i Sergej Witte, kterého car Alexandr III. v roce 1893 jmenoval ministrem financí (ZDE).

Zajímavější je pak pohled na Alexandrovo počínání v politice vnitrostátní. Během své vlády zavedl reformy samoděržaví: s pomocí mnoha poradců, kteří měli rozsáhlé kompetence, se rozhodl změnit Rusko ze zaostalého zemědělského státu v moderní průmyslovou velmoc. V roce 1861 bylo carským výnosem zrušeno nevolnictví (tento krok znamenal svobodu pro více než dvacet miliónů ruských rolníků), o tři roky později byla pak zavedena soustava zemstev, regionálních vlád, které rozhodovaly o místních záležitostech (dosud bylo toto rozhodování v rukou ústřední vlády).

Rodinný život

Rodinný život Alexandra III. je možno charakterizovat jako spořádaný. Jeho začátek byl však velmi neobvyklý. Když se Alexandr po bratrově smrti stal neočekávaně následníkem, zdědil po svém starším bratrovi nejen trůn, ale i nevěstu, dánskou princeznu Marii Sofii Frederiku Dagmaru, která přijala pravoslavné jméno Marie Fjodorovna.

Optimistická, okouzlující „krasavice Minni“, romanticky zamilovaná do Nikolaje Alexandroviče, podala po jeho smrti upřímně svou ruku a srdce jeho mladšímu bratrovi, který byl, jak se zdálo, do ní doopravdy zamilován.

Alexandr III. Alexandrovič a Marie Fjodorovna na snímku z roku 1868

Sňatek byl uzavřen 24. října roku 1866, a na rozdíl od mnoha známých dynastických sňatků jej možno hodnotit jako šťastný.

Ve státní politice udržoval předposlední car mírně konzervativní kurz. Jeho politické priority byly často označovány jako „kontrareformy“, což z dnešního pohledu není úplně spravedlivé. Byl toho názoru, že jeho otec dal zemi příliš mnoho svobody, za což také zaplatil. Jako člověk se zdravým rozumem však neodmítal všechno, co už bylo vykonáno, neobnovil nevolnictví, nezrušil porotní soud, který se však zdiskreditoval sám. Car udělal vše proto, aby efekt dosažený „velkými reformami 60. a 70. let“ neměl na Rusko zhoubný vliv. Proto zavedl po zralé úvaze instituci zemských náčelníků a změnil pravidla pro ustavení porotních soudů, jimž odebral pravomoci soudit přestupky městských a státních úřadů. Alexandr upřímně věřil, že je nutné povznést autoritu šlechtického stavu, který podle jeho mínění má být garantem stability ruského samoděržaví. Proto záměrně zrušil „daň z duší“, snížil platby za vykoupení pozemků pro sedláky osvobozené od nevolnictví, což bylo nutné, aby se alespoň z části zlepšily poměry poreformních rolníků. Bylo též mírně liberalizováno pracovní zákonodárství.

V oblasti zahraniční politiky se Alexandr snažil vyhnout válkám a jakýmkoli mezinárodním konfliktům. Za jeho třináctileté vlády Rusko skutečně ani jednou nebojovalo,i když se několikrát ocitlo na samém prahu zdánlivě nevyhnutelné války. Není divu, že cara jeho současníci nazvali „mírotvůrcem“. Ruský car Alexandr III. Romanov proslul zejména svým výrokem o tom, co se tu děje:

Jsem rád, že jsem byl ve válce a sám jsem viděl všechny hrůzy nevyhnutelně spojené s válkou, a poté si myslím, že každý člověk se srdcem nemůže chtít válku, a každý vládce, kterému je lid Bohem svěřen, musí přijmout všechna opatření, aby se vyhnul hrůzám války.

Pozn. Naší Pravdy: V pohledu nejen na současnou válku na Ukrajině je nanejvýš záhodno položit naprosto zásadní otázku. KDO přinutí novodobé vládce, aby zakusili to, o čem se zmínil ruský car Alexandr III.? Sytý hladovému neuvěří, dokud sám nepozná, co to obnáší. Tak to je a bude.

Zdroj: S.Y. Witte. Paměti


Hrabě Sergej Juljevič Witte

Hrabě Sergej Juljevič Witte (29. června 1849, Tiflis, Ruské impérium – 13. března 1915, Petrohrad, také znám jako Sergius Witte, byl ruský politik, diplomat a předseda Rady ministrů Ruského impéria – historicky první premiér Ruska od roku 1905.

Sergej Witte se narodil německému luteránskému otci a gruzínské matce. Byl vychováván u rodičů své matky. Po skončení studií na Kišiněvském gymnáziu odešel Witte na Oděskou univerzitu v oboru matematika. Po maturitě se živil jako soukromý podnikatel, zvláště administrativou různých linek železnice v Rusku.

Witte sloužil v letech 1889-1891 jako ředitel odboru železnic v ministerstvu financí. Během této doby dohlížel na ambiciózní program stavby Transsibiřské magistrály. Car Alexandr III. v roce 1893 jmenoval Witteho ministrem financí, kterým byl až do roku 1903. Během jeho působení v tomto mandátu zažila ruská ekonomika nebývalý růst. Witte silně povzbuzoval zahraniční investory k tomu, aby investovali do Ruska. Witte také povzbuzoval růst ruského průmyslu, zejména těžbu kovů, petroleje, a výstavbu dopravních sektorů. Pro zlepšení ekonomiky a přitáhnutí zahraničních investorů obhajoval Witte omezení sil ruské autokracie.

Transsibiřská magistrála v současnosti
Její délka z Moskvy do Vladivostoku měří 9288 km (nejdelší
železnice na světě), cesta při max. rychlosti 140 km/hod trvá 6 dní.

Příspěvek byl publikován v rubrice ►DŮLEŽITÉ, Dějiny a současnost. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *