Na veřejné přednášce v Jeseníku jsem tento týden upozornil, že škody, které působí Fialova vláda (a s ní spojení aktivisté, včetně soudců ústavního soudu a nového prezidenta) dalece přesahuje drancování státní pokladny a asociální opatření.
Rok války na Ukrajině totiž urychlil a viditelně ukázal radikální změny v uspořádání světových vztahů. A to sice následovně.
Průmyslovým, vědeckým a mocenským centrem světa už není New York, nýbrž Peking. Na čínské ústavy dnes připadá většina světových vědeckých objevů. Ale i kdyby s nimi dokázali třeba Američané držet krok co do počtu objevů, z principu nemohou držet krok co do průmyslových inovací a zavádění těch vynálezů do praxe. Čína má výrobní kapacity a řádově stokrát víc inženýrů než USA.
Naděje, že volný trh bude prostředím příznivějším technologickému pokroku, se ukázaly jako neoprávněné. Kombinace korporací a akciových trhů dokázala přesměrovat inovace z technických oblastí do reklamy a marketingu a ukázala se účinnější bariérou zavádění technologických novin než jakékoliv centrální řízení. Čína vyhrála.
Čína se také stává politicky nejvlivnějším státem světa. Pracovali na tom desítky let a vyplatilo se to. Tam, kde americké korporace a americké neziskovky likvidovaly místní kulturu a drancovaly místní bohatství, tam Číňané nezištně (respektive zdánlivě nezištně) stavěli mosty, silnice, železnice a nemocnice. A půjčovali peníze. Výsledkem je, že Číňanům je skoro každý zavázán a úplně každý s nimi chce mít skvělé vztahy. Včetně většiny bývalých amerických kolonií.
Rýsuje se tak nové uspořádání světa, kde:
- Čína bude poskytovat vědu a výrobní kapacity
- Rusko nerostné zdroje a zemědělskou výrobu
- Další regiony hlavně ty nerostné zdroje
- …a kde, to je hlavní novinka, bude respektováno, že každý si může žít po svém. Jestli se v nějaké lidožroutské zemi chtějí navzájem pojídat, nikdo jim do toho nebude mluvit. Jakékoliv „šíření demokracie“ ani „šíření volného trhu“ nepřichází v úvahu, ale není ani nahrazeno žádným šířením konfuciánství.
Ptáte se, kde je v tom místo Evropy a USA? Nikde. Část světa, která žije výhradně z dědictví vybudovaného předchozími generacemi, a která postupně propadá do bídy a barbarství. Nikoho to nezajímá, pokud na něj nestřílí raketami nebo u něj neorganizuje státní převrat.
To nebude mít charakter zlomu. Jenom budeme každým rokem chudší, každým rokem zaostalejší a každým rokem budeme mít méně vztahů s dalšími regiony.
Jak mohou na tuto změnu světového uspořádání reagovat malé evropské státy? Vidíme příklad Maďarska a Rakouska, jejichž strategie by se dala shrnout takto:
- Akceptování nové reality
- Vytvoření vlastní strategie, jak přežít a být úspěšný v tomto novém světě
- Snaha o maximální soběstačnost
- Rovnoměrné kontakty s celým světem, se všemi jeho částmi, regiony a se státy různých uspořádání.
Opačný extrém představuje současná Česká republika. Strategie její vlády (včetně prezidenta a nejvyššího soudu) je založena na popírání reality. Politické vedení tedy předstírá (a své občany nutí předstírat), že svět vypadá úplně jinak.
- Že USA dosud vládnou celému světu a jsou nejbohatší zemí (protože si od kohokoliv mohou cokoliv vzít zadarmo)
- Že ostatní nemají jinou možnost, než to akceptovat. Že mají fakticky méně svobody než měly státy sovětského bloku. Přibyly jen řeči o „volném trhu“ a „demokracii“ a předstírání, že si státy svou ekonomickou a politickou porobu volí dobrovolně.
- Že v takové situaci je nejlepší strategií pro malý evropský stát fungovat jako lokajská entita, poskytovat služby americkému centru a čekat na drobečky, které spadnou ze stolu. Že to může vést k docela slušné životní úrovni, když se lidé v tom státě budou dost snažit (v politicky-korektním jazyce se tomu říká „konkurenceschopnost“ – jsem užitečnější lokaj než jiní lokajové).
Pokud by takové poměry skutečně panovaly, pro malý stát by z toho vyplývala strategie opačná té, kterou sledují Maďarsko a Rakousko:
- Systematická likvidace všeho vlastního.
- Vytváření maximální závislosti na nadnárodních (amerických) korporacích.
- Likvidace vztahů se všemi dalšími částmi světa.
Nikdo to nepraktikuje tak důsledně jako Česká republika, vyjma baltských států, kde v posledních dvaceti letech způsobila liberální politika horší škody než stalinské represe. Z těch zemí odešlo do ciziny tolik lidí, že o faktické likvidaci těch národů už je rozhodnuto. Hraje se jen o to, kdo to území osídlí.
Většina evropských států sleduje strategii, která je jakýmsi kompromisem mezi maďarskou-rakouskou a českou cestou.
Strategie tendemu Fiala-Pavel by mohla fungovat v případě, že NATO dokáže porazit Rusko a Čínu, dosadit tam své loutkové vlády (tzv. demokratické) a plně si je podmanit. Vůbec nepočítá s možností, že by se to nepodařilo.
Heslo „patříme na západ“ fakticky znamená „patříme do minulosti“.
Pozn. Naší Pravdy: Autor popsal současné rozložení sil ve světě vcelku velice dobře a správně, tedy v souladu se skutečností. Je tu však jedno dost podstatné ALE, o kterém v autorově článku nepadlo ani slovo.
Máme na zřeteli to, že Čína se chová k řadě států v zásadě stejně, jako doposud USA či EU, tedy ve smyslu koloniálního vztahu. Bezuzdné drancování Sibiře čínskými firmami, zejména tamějších rozsáhlých lesů, doznalo natolik strašlivých rozměrů, že Číňané dokonce záměrně zapalují sibiřské lesy jen proto, aby lesy, které neshoří, mohli drancovat o to více, tedy zcela zdarma. Následující tříminutový dokument prokazuje, že se tak ze strany Číny vůči Rusku opravdu děje, nejsou to výmysly, nýbrž holá fakta.
A ještě si dovolíme poznamenat. Čínská politika sociálních kreditů, ve které se shlédla zejména bruselská vrchnost EU, natolik odlidšťuje čínskou společnost, že pomalu, ale jistě, se dá hovořit o fašizaci společenských vztahů. Nedávná čínská strategie tzv. nulového kovidu se dostala až za samu hranu lidskosti.