Ve Znojmě jsem pak mluvil s pplk. Matějů naposledy 8. října 1938 v Katolickém domě, kde byl umístěn pohotovostní oddíl. Tam mně vydal dispozice pro ústup do Višňového, který měl být proveden dne 9. října 1938, a nabádal k největší opatrnosti.
Dobu ústupu určil na 10. hodinu. Já jsem však namítal, že Němci začnou s postupem ráno. Proto změnil rozkaz k ústupu podle mého rozhodnutí a situace, jaká nastane dne 9. října 1938.
Cesta autem pohraničím ze Znojma do Jaroslavic byla smutná. Jeli jsme opuštěnými obcemi a občas jsme potkávali hloučky vojáků vracejících se z pevnůstek. Večer jsme nespali. 9. října 1938 ráno o 6. hodině vyhodili Němci třaskavinou železniční závory a uzávěry na silnicích Jaroslavice – Pernhofen – Zwigendorf a Gross Kadoltz. Jejich šedé pancéřové vozy se vyvalily po těchto třech silnicích.
Dal jsem nastoupit četu, která byla na kopci v zámku, a pozorovala postup Němců od hranic. V sevřeném a spořádaném útvaru jsme pak odpochodovali z Jaroslavic. Když jsme byli za obcí, zvonili Němci umíráčkem, někteří naši vojáci se zlobili, že zvoní nám, ale oni zvonili svým.
Aby nás nedojeli, měli jsme na silnici Jaroslavice-Hrádek pevnou překážku (zátaras) z vozů a strojů, pevně sdrátovaných a řetězy spojených, pevnými zámky uzamčených. Za překážkou jsme nechali naši hlídku na motocyklech: vojíny Roberta Hercoga a Oskara Haske, oba z Miroslavi. Měli za úkol vyčkat příchodu Němců a pak se vzdálit, upozornit nás, abychom nepadli do zajetí a nebyli vydáni na pospas týrání ordnerům a zfanatizovaným náckům.
Za Hrádkem byla druhá překážka a za ní už čekala naše vozidla: 2 auta nákladní, 6 osobních a 8 motocyklů. Všichni jsme nasedli a kolona se dala do pohybu. Ustupovali jsme přes Božice, Čes. Křídlovce, Filipovice, Borotice, Lechovice, Práče, Prosiměřice, Vítonice, Želetice, Domčice a Horní Dunajovice do Višňového – asi 39 km.
Německé obce, kudy jsme projížděli, byly již připraveny na uvítání okupantů. Silnice byly posety trávou a kvítím, po obou stranách v obcích stály špalíry obyvatelstva, školních dětí, hasičských sborů a spolků. Pořádek udržovali ordneři a hasiči v černých gumácích a vysokých botách. Všichni měli praporky, domy byly vyzdobeny prapory s hákovým křížem a standartami. V každé obci byly slavobrány: „Wir danken unserem Führer!“, nebo „Wir danken unserem Befreiern!“.
Při přiblížení naši kolony k Božicím a Českým Křídlovicím počali Němci vyzvánět všemi zvony. Kapely spustily hymnu Deutschland über alles! A při vjezdu kolony do obce počali všichni mávat praporky a šíleně řvát: Heil! Řečník mačkal papírek a čekal, až některé auto zastaví. Vtom však zjistili, že jsme to my v uniformách vojenských a četnických. Volání slávy se změnilo ve výkřiky: „Fuj! Fuj! Da sind die Tschechen! Tschechische Hunde, tschechische Horde!“ a jiné nadávky a nejeden kámen dopadl i na nás. Když jsme se ohlédli v Práčích po hasičích, hrozili nám sekerkami. Ustupovali jsme velmi pomalu, ale jinak k násilnostem nedošlo. Ale byli jsme připraveni na vše. Tu jsem poznal, jak by se nám vedlo, kdybychom šli pěšky s batohy na zádech. Tak jak některým jednotkám, zvláště četníkům, kteří byli přepadeni, odzbrojeni (za pomoci vojska) a ztýráni a okradeni.
Podle rozkazu jsme postavili polní stráže na křižovatkách v Žeroticích, u Tvořihráze, v Horních Dunajovicích, v Trstěnicích a u Višňového. Němci však postupovali bez ohledu na vytčenou demarkační čáru a obsazovali české obce, až narazili na hlídky SOS. V mém úseku obsadili Tvořihráz, Domčice, Morašice a Skalici; v sousedním úseku tvořihrázký les, Kuchařovice a Citonice, z druhé strany Dobřínsko.
Když došlo hlášení hlídek, že Němci postupují a pokoušejí se obsadit Horní Dunajovice, nařídil jsme nástup poločety a s nákladním autem jsme přijeli k obci. Kolem obce byly postaveny naše hlídky a já za doprovodu šstrážm. Oldřicha Čudy jsme vjeli osobním autem dovnitř obce. Nechal jsem od prvého německého pancéřového vozu zavolat německého velitele. Po chvilce přišel důstojník, který se představil jako npor. dr. Lorisch, zřejmě záložník. Sdělil, že zavolá velitele, a po chvíli přivezl od Želetic pancéřový vůz dva německé důstojníky, z nichž se jeden představil jako místní velitel, hejtman von Zerschau, a druhý poručík Stohlen. S nimi přijel starý rakouský četník v modré rakouské uniformě, o němž jsme zjistil, že to byl velitel stanice v Želeticích. – Schebesta.
Aby se mnou jednali, představil jsem se jako poručík. Byl jsem v četnické uniformě. Podle mapy jsem německému hejtmanovi vysvětlil a dokázal, že přestoupili stanovenou demarkační čáru, že obsadili české obce neoprávněně, a žádal jsem důrazně, aby svým jednotkám dali rozkaz k uvolnění obcí Hor. Dunajovice a Domčice. Uvolní –li obce, nebudu jejich zavinění dále hlásit. Když jsem hejtmana přesvědčil, že jde o české obce, dal rozkaz k ústupu. Při ústupu jednotek přišel k nám jistý Němec, který bydlel s rodinou v Žeroticích. Žádal hejtmana, aby obsadil obec Žerotice, že tam jsou tři německé rodiny a tyto jsou českým obyvatelstvem velmi terorizovány a utlačovány. Němec lomil rukama a naříkal. Měl jsem vážnou obavu, aby hejtman neodvolal svůj rozkaz, a proto jsem se ihned rozhodl, aby se mnou zajel do Žerotic a přesvědčil se sám, že údaje jsou falešné. Nejprve se zdráhal, ale když jsem prohlásil, že bude pod mou ochranou, zajeli jsme i s por. Stohlem do Žerotic. Tam jsem dokázal falešné a zkreslené udání onoho Němce. Hejtman si odplivl a odjeli jsme zpět k Želeticím.
Obyvatelé osvobozených obcí jásali. Ihned jsem nechal postavit závory a překážky, abych zdůraznil demarkační čáru. Pak jsem opět zajel na německou stranu, nechal zavolat hejtmana a žádal o uvolnění obcí Tvořihráze, Morašic, Skalice a Kuchařovic. Hejtman se vymluvil, že obce nejsou v jeho úseku, ale že bude záležitost hlásit, a stanovil den a hodinu schůzky v Želeticích.
Po tomto úspěšném zásahu jsem se vrátil do Višňového, kde mne již čekal pplk. Matějů. Blahopřál mi k úspěšnému odsunu z Jaroslavic do Višňového a k tomu, jak se mi podařilo Němce přimět k vyklizení obcí.
Objížděli jsme pak další úsek a vždy žádali německého velitele. Bylo to před Morašicemi, Skalicí, Tvořihrází. Pouze u obce Polanky přijel německý hejtman, který odpíral s námi jednat. Jeho hlídky po obou stranách silnice měly asi o něho obavu, poněvadž stále na nás mířily kulomety.
Navázali jsme proto spojení s obsazenými českými obcemi pomocí civilních hlídek. Tyto obce, neprávem Němci obsazené, vyslaly svoje deputace k pplk. Matějů, který v jejich čele intervenoval u Zemského úřadu v Brně a u Zemského vojenského velitelství v Brně. Svým osobním vlivem při jednáních nese pplk. Matějů hlavní podíl, že obce Dobřínsko, Skalice, Morašice, Tvořihráz, Kuchařovice a Citonice byly při konečném řešení hranic v listopadu 1938 z německého jařma osvobozeny.
V přechodně obsazených obcích Němci české obyvatelstvo zatýkali a týrali, takže mnoho lidí uprchlo. Státní znaky republiky, Sokola, Orla apod. byly z budov odstraněny, kamenné znaky vysekány, okna vytlučena a inventář vykraden. Nejvíce řádili ve Tvořihrázi a Dobřínsku.
Za zmínku též stojí, že po obsazení Želetic, kde byly asi jenom čtyři německé rodiny a ostatní obyvatelstvo bylo české, nechal velitel četnické stanice Meister Schebesta odstranit z budovy stanice mramorovou desku, zasazenou na paměť úkladně zavražděného velitele stanice prap. Klementa Floriána a jeho manželky Marie. Oba byli zastřeleni zločincem Ellingerem v roce 1929.
V říjnu 1938 se stala tragická událost v lese u myslivny Jankovec (mezi obcemi Vran. Ves a Kravsko). Němci překročili v lese Vozrakovec demarkační čáru a postupovali k myslivně. V nastalé přestřelce byl smrtelně zasažen velitel družstva šstrážm. Antonín Zásměta z četnické stanice Jevišovice. Němci ustoupili. Šstrážm. Zásměta byl pohřben v Jevišovicích, kde se s ním nad hrobem rozloučil procítěnými slovy jeho velitel pplk. Matějů. A rovněž mjr. Kopečný, velitel četnického oddělení Znojmo. Pohřbu se účastnilo mnoho četníků.
Jednání o konečnou hranici okleštěné republiky bylo prováděno důkladně. Na mapách, které jsem obdržel, byla hranice označena modrou čarou, ta byla pak opravena červenou a konečně zelenou. Každý kousek proto musel být bedlivě sledován při udělování rozkazů jednotkám SOS:
Dne 28. listopadu 1938 jsem se rozloučil s pplk. Matějů v Brně. SOS byla zrušena a materiál předán vojsku. Nastoupil jsem službu na četnické stanici Kravsko a od 1.1.1939 na četnické stanici v Kojeticích, okres Třebíč.
Vrchní strážmistr František Oliva, tehdy jižní Morava