Naslouchá-li člověk mocným politikům, premiérovi či ministrům například, nemůže přehlédnout, jak se jejich vidění světa rozchází s realitou. A to úplně a vždy! Vypadá to na jakýsi „povinný optimismus“ děj se co děj.
Moc zjevně nemůže přiznat vlastní neschopnost, doznat, že jí vládní agenda přerostla přes hlavu, že nemá představu ani prostředky jak řešit problémy, které zdědila či způsobila. Neschopnost totiž nelze přiznat bez toho, že se kajícník vzdá moci a uvolní místo pro kompetentní náhradníky. A to se nestává, neboť moc není prostředkem k provozování politiky ale politika je prostředkem k získání moci, píše v glose Ivan Hoffman.
Že nám vládnou diletanti, není špatné pouze proto, že věci nefungují, jak mají anebo jak by fungovat mohly. Horší je že to vádu vůbec nezajímá, že jí to nevadí. Diletanti dokonce ani nevědí, že máme problém. Nemají důvod něco měnit na své politice, pokud mají v parlamentu většinovou podporu a na své straně policii a armádu. Kompetentnost není v politice podmínkou pro výkon moci a neschopnost není handicapem. Moc se nabývá v procesu demokratické volby a mandát rozhodovat o věcech veřejných není vázán na politikovo IQ, na jeho vzdělanost, životní zkušenosti, ale ani na jeho charakter. A volič má ve volbách pramalou šanci dobře zvolit, neboť nevolí mezi lidmi, kteří mají potenciál činit moudrá rozhodnutí, ale vybírá si z lidí, kteří touží získat moc. Výjimky na tom nic nemění, pouze potvrzují pravidlo.
Když už je úpadek společnosti zcela prokazatelný a nesnesitelný, a politici stále tvrdí jak mají situaci pod kontrolou, jak nikoho nenechávají padnout a prsí se, jak jsme vše spolu výtečně zvládli i bez toho, že bychom se uchýlili k nějakým (nesystémovým) řešením, tehdy pozorujeme ve společnosti dva obranné mechanismy. Občané tyto politické autisty častují vulgárními odsudky, anebo si z nich jízlivě utahují. Znevažování politiky je reakcí na to, že politiky nelze brát vážně. Bohužel je zde problém krátké historické paměti. Neschopnou moc nakonec vystřídá opozice, u které se již zapomnělo, že i ona už neschopně vládla.
Je zvykem tvrdit, že za neschopné vlády mohou voliči, že národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Není to pravda. Politické systémy jsou konstruovány jako obrana elit před občany, ne jako obrana občanů před elitami. V praxi se tak děje i u politických systémů, které deklarují, že moc pochází z lidu. Každý politický systém se soustřeďuje na koncentraci moci, přičemž upevňování moci snižuje potřebu brát v úvahu názor ovládaných. Vláda rozhoduje o občanech, nikdy ne naopak.
Z nezaujatého odstupu se můžeme dopustit provokativní hypotézy, že každá vláda má lid, jaký si zaslouží. Hloupá vláda má lid chudý. Militantní vláda mívá lid traumatizovaný, zmrzačený. Suverénní vláda má lid sebevědomý, neboť své občany nenabízí bohatým cizincům coby levnou pracovní silu.
A moudrá vláda, která ve svém lidu vnímá potenciál růstu, má pak lid vzdělaný, pracovitý, který se hlásí ke svému národu, jeho tradicím a podporuje svou vládu. I naše vláda má lid, jaký si zasluhuje. Lid, který ji nesnáší a kterému je pro smích.