Bez valného zájmu „našich“ hlavních médií proběhlo 95. výročí bitvy u Bachmače, kde podruhé na mezinárodní scéně výrazně vystoupily československé legie v Rusku.
Československé legie v Rusku byly jedny z nejstarších, ne-li nejstarší (Česká družina měla prapor posvěcen od cara Nikolaje II. den před rotou NAZDAR ve Francii). Měly též nejvíce legionářů – odhady se pohybují od 70ti tisíc do konečných 90ti tisíc mužů.
Bitva u Bachmače byla různými režimy různě politicky zobrazována – od pojetí starorakouského jako takzvané velezrady, přes nacistické hodnocení jako úlet od správné germanisace, až po komunistické hodnocení jako „imperialismus tzv. čechosobák“.
Dnes můžeme říci slovy Poirota – o žádnou „velezradu, protigermánský úlet, ani o imperiální útok čechosobák“ prostě nešlo.
Legionáři nikdy sami nešli a nebyli posíláni do ruské občanské války. Jejich vynucený boj byl boj obranný, nikoli útočný, a to od doby tzv. čeljabinského incidentu.
Legionáři byli posíláni TGM, a Štefánikem, do boje proti německým a rakouským uchvatitelům slovanské Rusi – to byl program a cíl velení legií, jak zahraničního s TGM a Štefánikem v čele.
Beneš se věnoval především italským legiím. Po obranných bojích o magistrálu a proti usurpátoru Kolčakovi, měly ruské legie jediný cíl. Dostat se na francouzskou západní frontu. Tento cíl pro obrovské bariéry v Rusku i v zahraničí nakonec nebyl zcela naplněn.
Bachmač v těchto bojích představovala velký protiklad, byla naplněním prvotního cíle československé armády legií – bojovat proti protislovanskému dvouhlavému nepříteli – totiž proti Němcům a Rakušanům.
Německé armády vedl nakonec maršál Mackensen, velmi schopný vojevůdce, velitelem rakouské armády pak byl generál Böhm-Ermolli, kterého legionáři porazili v bitvě u Zborova, kdy se legie poprvé vítězně presentovaly na světové válečné scéně.
Soustředění vojsk legií na železničním uzlu v Bachmači bylo následkem tzv. čeljabinského incidentu, který dal záminku komisaři Trockému k zásahu proti legiím – totiž k rozkazu legie odzbrojit. Legionáři, kteří v Čeljabinsku oprávněně potrestali maďarského zajatce, který zákeřně zabil českého legionáře, se dostali do Trockého-Bronštejnova hledáčku samozřejmě v negativním poli. Čechoslováci se měli z Ruska dopravoval přes Archangelsk. Trocký to zamítl a nařídil odzbrojení legií. To vedlo k rozporu s velením legií, které odmítly rozkaz splnit. Místo toho se dohodly na ústupu „vlastním pořádkem“ a proto se koncentrovaly v Bachmači k cestě na sibiřskou magistrálu.
Československé legie 1914-1920
Do tohoho záměru hodili vidle Němci s Rakušany, kteří viděli v železničním uzlu Bachmači skvělý terč pro likvidaci valné síly legií. Záměr Němců a Rakušanů se však nezdařil. V bitvě nakonec paradoxně legie bojovaly ve spojení s bolševickými oddíly, i když koordinace určitým způsobem vázla. Měly přece společného nepřítele – germánské uchvatitele. Tak po dramatických bojích došlo nakonec k vítězství legií a k jejich přeskupení na další soupravy vlaků směrem na dálný Východ.
Toto byl počátek obranných bojů na celé magistrále, které nakonec vešly do povědomí všech vlád velmocí jako samostatná československá armádní síla, ovládající tisícikilometrovou sibiřskou magistrálu a její okolí.
Při bojích v okolí Irkutska a Bajkalu se pak vynořily později narativy o takzvaném „ukradení carského neboli Kolčakova zlata“, což je nesmysl vyvrácený již dávno před II. světovou válkou (u nás například spisem profesora Kudely, legionáře z Brna). Tento nesmysl líčila s oblibou protilegionářská velkoněmecká propaganda v období protektorátu.
Kolčak nikdy nebyl legitimním nástupcem carské vlády, a krutosti jeho vlády na východní Sibiři otřásly dokonce i západními velmocemi. Legionáři předali veškeré zadržené zlaté rezervy ruského státu tehdy nástupnické vládě Sovětů, na což jsou předávací protokoly. Tudíž pověsti o tzv. „legiobankách z ruského zlata“ jsou nejen nesmyslem, ale i lží. Ale to už je jiný příběh.
Bitva u Bachmače byla druhým velkým vystoupením ruských legií – vystoupením naprosto úspěšným a skvěle prezentujícím údernou sílu Čechoslováků, jejich organizovanost a morální převahu nad usurpátory Rakušany a Němci. Toť je také její aktuální odkaz, a proto dnešní poloprotektorátní média o této bitvě tak zarytě mlčí.