Dožil jsem se nemoci a pokročilého věku. Přemýšlím o životě. Vážím si svého domova, kraje, ve kterém jsem žil a žiji. S pokorou a vděčností rovnám životní vzpomínky. Kola se mně točí zpět i k současnosti. Příští dny vidím v zakaleném hávu. Vracím se do poválečného období.
Jako kluk jsem sledoval, jak u nás vyrůstal nový, sociálně spravedlivý svět. Jak byla odstraňována bída, křivdy a rodila se vzájemná úcta člověka k člověku. V okolí 
byla připomínána slova T.G. Masaryka: My už nevěříme, jako se věřívalo, v nějakou šťastnou nebo nešťastnou planetu nebo náhodu, nýbrž každý má dnes ve svých myslích, hlavách určitý plán a cíl pro všechnu národní práci. Do našich životů byl vnášen vyšší, osvícenější prvek. Člověk byl oproštěn od předsudků a pověr, od hamižnosti a krajního individualismu a subjektivismu, od útlaku hmotného i morálního. Život vycházel z historie, z vědy, ze zkušeností generací. Bohatství individuálního života záleželo na úrovni spojení s životy ostatních lidí. Mezi jednotlivcem a kolektivem nebyly zásadní rozpory. Rozvíjelo se společenství svobodných, tvořivých individuí, spojených prací na společném díle, vzájemnou úctou a společnou cestou za lidským pokrokem.
Po válce dal lid zelenou zásadám humanity, lidskosti, které vycházely z principů socialismu. Pracující lid v čele s dělnickou třídou a pokrokovou inteligencí se ujal vlády a stával se rozvážným hospodářem svých věcí. Protože lid věděl, pro koho pracuje, dosahoval dobrých výsledků ve všech oblastech života.
Dnes přemítám o knihách o 17. listopadu 1989, posuzuji názory autorů. Snažím se vnímat jejich způsob myšlení o společenském dění. Zamýšlím se nad jejich zájmy, směřování. Snažím se pochopit jejich filozofii, co sledovali, jaký měli cíl svého psaní. Přemýšlím, proč muselo dojít k 17. listopadu 1989. Listopad převrátil a změnil chod našich dějin, rozvrátil socialismus. Zlikvidoval subjekt, který rozvíjel náš život v poválečném období a později. Zavrhl a rozšantročil, zdevastoval výsledky práce generací. Vrátil nás do zapomenutého kapitalismu.
Spekuluji o chybách před listopadem. Kladu si otázku, zda naše práce vycházela ze zkušeností historie i ze znalostí zákonitostí přírodního a společenského procesu. Zda jsme nezanevřeli i na marxismus-leninismus, kterým jsme se po léta oháněli. Stejně tak na naši českou historii. Zdá se mně, že ano. A to byla podle mě zásadní chyba.
Dějiny přece nám odhalují smysl naší existence, vývoj, naše snažení, boje i úroveň práce. Dějiny měly a mají své zákony. V konání každého člověka vládla a vládne zákonitost. I rozvinutá socialistická společnost, s našimi vzdělanými národy, měla své zákonitosti. Zabývali jsme se jimi? Myslím si, že nedůsledně. Nic jsem se nedočetl ani v knihách o událostech 17. listopadu 1989. Podceněním zákonitostí přicházela libovůle, náhoda, anarchie, subjektivismus. Svůj výraz jsme nacházeli v neplnění úkolů, které byly vytyčovány, ale i ve špatném definování mnohých dějů a chování jednotlivců.
Z chyb mocných byli neprávem obviňovaní a očerňovaní mnozí schopní organizátoři, strůjci pokroku. Vyhledávali se nepřátelé tam, kde nebyli. Dosud zůstal nepochopen i 17. listopad. Na Národní třídě v Praze se odehrál boj mezi pokrokem a konzervatismem. Tohoto střetu dokonale využili nepřátelé socialismu. V rámci svým zájmů a cílů podporovali konzervativce, aby k boji proti pokroku došlo. Našich, byť ojedinělých úspěchů, se Západ bál. Ze střetu, který podporovali členové SSM, příslušníci SNB, ale i mnozí komunisté, vytěžili nepřátelé socialismu maximum.
Příčiny spočívaly ve vážné absenci našich znalostí zákonitostí pohybu. V nepochopení, že konzervatismus a administrativně byrokratický systém není a nemůže být pokrokem v moderní společnosti. Ti, co to chápali, byli považováni za zrádce socialismu. Opak byl ale pravdou. Znalost zákonů a faktů, jejich respektování, nás neobyčejně posiluje a podporuje v našem jednání i v posuzování mnohého.
Pokud bychom tak činili, nemohl nás překvapit nečekaný, nemilý 17. listopad 1989, historická prohra socialismu. Vlastně nemusel vůbec přijít, pokud bychom objektivně analyzovali společenské děje i mezinárodní pohyb, konání vůdců. Poznáme-li zákony vývoje lidstva, pak budeme vědět, proč se tak stalo. Pochopili bychom, co dělat a jak to dělat, abychom došli znovu k dobré budoucnosti.
V popisech událostí 17. listopadu 1989 chyběly definice marxismu o vývoji lidstva. Kdyby tomu tak nebylo, pisatelé by nekomentovali jen stav, ale současně formulovali východiska. Kdyby měli osvojený marxismus, pochopili by, že nic není stálého, nic neproměnitelného. Potvrdili by, že všechno je vývoj, že každý čin, událost, pohyb má svoji historii a dění ve společnosti by nevykládali po svém. Nehledali by příčiny tam, kde nebyly a také by nespravedlivě neosočovali mnohé. Karel Marx kdysi konstatoval, že existuje jen jedna pravá věda a tou je historie. Dějiny nás učí, co je správné.
Pouhé konstatování události a uvádění nepřesných faktů, které různí pisatelé zaznamenávali, nejsou dějiny v pravém slova smyslu. Jsou informací. Bylo to konstatování stavu bez východisek. Chybělo vymezení zákonného vývoje líčené události. Scházelo posouzení vlivu vyšších, hlubších faktorů na vývoj naší společnosti a na myšlení obyvatel. Neuváděly se všeobecné zákony bytí dané doby. Všechno dění se tehdy přece vzájemně dotýkalo denního života člověka. V hospodářství, v politice, kultuře, v zahraniční politice, ve všem. Chybělo vylíčení podílu řídících subjektů, zahraničí nevyjímaje. Nebyly formulovány a zveřejňovány zahraniční zvláštní dlouhodobé formy rozkladu. Byly známy, ale před veřejností byly zatajovány. Nebyl odhalen obraz sil, které se zrodily ze zvláštních poměrů té doby a proč. Chyběly pravdivé definice skutečných poměrů doby, užitečnost, marnivost, poučnost. Ztrácel se popis mravní síly národa té doby. Chyběl i popis schopností našeho lidu nepřipustit změny socialistického systému a proč nakonec k němu došlo.
Všichni víme, že náš národ svým osudem byl, po staletí, vklíněn do těla jiného sousedního národa. Po staletí nám hrozilo pohlcení. Vždy bylo třeba optimismu, který nás učily dějiny. Ty jsme v roce 1989 opomíjeli, ale již dříve. Pisatelé nerozebírali zákon nepřetržitého vývoje vpřed a důsledky protikladů mezi minulostí a přítomností našeho úpadku. Proč jsme byli kdysi na výsluní a najednou jsme klesli do nízkých pater? Proč chybělo důrazné řešení ekonomiky? A přitom jsme chyby a problémy sami sobě zapírali!
Z historie přece známe, že v době husitské jsme byli slavným národem. Stáli jsme v popředí evropského pokroku a už dříve byl český národ jedním z nejmocnějších v celé střední Evropě. Po Bílé hoře byl náš národ vymazáván z řady národů, stejně jako za protektorátu Čechy a Morava. A co dnes? Proč na to zapomínáme? Připomínání slavné minulosti vždy mělo a má pro český národ výjimečný význam. Posiluje víru, že náš národ není nemohoucí, ale akceschopný, má schopné a talentované osobnosti.
Z historie víme, že starost o rozvoj českého jazyka byl toho dokladem. Proč si nepřipomínáme Josefa Dobrovského, který byl vedoucí postavou českého národního obrození a zákonodárcem spisovné češtiny. Proč nemluvíme o dalších, kteří zpracovali velké množství úvah o významu dějin pro náš národ. Psali, doporučovali, co z historie je pro náš národ významné. Mobilizovali k činům. Proč nepřipomínáme obrovské úspěchy v rozvoji průmyslu a techniky, v rozvoji zemědělství za socialismu. Byli jsme soběstační.
Potřeba vkloubení naší historie do našeho života je nutná. Toto vkloubení chybělo v knihách o 17. listopadu 1989, chybí v referátech politiků, v článcích mnoha pisatelů. Historie přece není mrtvá minulost. Je živou, aktuální součástí přítomnosti. Historie byla vždy našemu národu oporou v minulosti, současnosti a měla by být i v budoucnosti. Za národní uvědomění bojoval i T.G. Masaryk se svými kolegy E. Benešem a R. Štefánikem.
Kdysi T.G. Masaryk konstatoval, že Národní obrození bylo pokračováním české reformace a že humanismus husitství a českého obrození jest přímo posláním českého národa. Připomenul význam historie pro náš národ a také fakt, že máme filosofii národních dějin vypracovanou mnohými stádii a tím i zkouškami jako málokterý národ.
Ve všech článcích a komentářích opomíjíme, že jsme ze slovanského světa vysunuti daleko na Západ a vraženi přímo v náruč cizího, nesrovnatelně silnějšího německého národa. Nejednu beznaděj a přání udržet svůj národ při životě uznávali národní buditelé jako A. Jirásek či J. Neruda, František Palacký, ale i další jako například B. Němcová a mnoho jiných. V našich dějinách se národ přetvářel svou prací, umem, svým úsilím, houževnatostí, pravdou, humanitou, vírou. V naší historii se po staletí vyznávalo naše slovanství. Byli jsme členy slovanských národů. Žádný slovanský národ nebyl vystaven útokům na svou národnost tolik jako národ český, vyjma Polabských a Alpských Slovanů. Ti podlehli, ale český národ nepodlehl a svůj slovanský ráz zesiloval. Největším dokladem toho je český jazyk, který si národ zachoval a rozvíjel. Zachoval si ho i přes určité protinárodní tendence, které se snažily odřezat národ od vlastních kořenů. To se děje i dnes. Přesto autoři knih nepopsali dlouhodobý západní vliv na naše myšlení, na konání mnohých. Mlčíme, mluvíme po straně, aby to nebylo slyšet.
T.G. Masaryk ve své práci Ideály humanitní napsal: Národ nedělá jen krev a nezaručuje ho jen jazyk. Vedle toho je tu státní zřízení, hospodaření, vzdělávání, literatura, mravnost…
Ještě na jednu jeho myšlenku upozorním:
Co je platná politická nezávislost, když národ je závislý hospodářsky. Dnes se podmaňuje nejen mečem, nýbrž tovarem, a tovarem mnohem více. Nám nepomůže, dáme-li si na cizí tovar český nápis. To tedy znamená osamostatnit se hospodářsky. Politická samostatnost bez hospodářské je nemožná.
Nu a na závěr ještě tato jeho slova:
Žádný národ není vyvolený, každý má svůj úkol a ten má svým způsobem provádět. Sebemenší národ má a může mít svůj ideál a svým způsobem postupuje, aby ho dosáhl. I my svým způsobem budeme řešit svůj problém český, svou českou otázku… Pro nás je tedy nutno vyslovit myšlenku lidství česky…
A tak si vyslovme jednu nutnost. Mysleme a konejme česky! Zůstaňme věrni historii a zákonům dialektiky. Zabraňme odnárodnění. Bojujme o jednotu národa!