Když německá vojska horem pádem utíkala z Prahy i z dalších částí republiky před postupujícími jednotkami Rudé armády se strachem před zajetím v SSSR, kde Němci povraždili milióny lidí a zničili značnou část evropského Ruska, do amerického zajetí svezli se s nimi i masoví vrazi často v uniformách obyčejných vojáků.
Většině z nich se podařilo proklouznout americkou kontrolou a časem se dostat do Bavorska. Smolařem mezi nimi byl K.H. Frank. V Ejpovicích, pár kilometrů západně od Rokycan, byla náhodně zjištěna jeho totožnost. Jeho tvář byla příliš známá, než aby mohl zůstat nepoznán. Frank, jeden z pohlavárů tzv. sudetských Němců, dostal za zásluhy v protektorátu významnou funkci. Stal se říšským sekretářem. A během krátké doby se vypracoval na jednoho z největších německých sekerníků, kteří měli na rukou krev tisíců českých lidí. Češi to věděli a jeho tvář dobře znali. A tak jeden z českých četníků, tak se traduje, Američany na Franka upozornil. Ti jej po nějaké době přivezli do Rokycan na náměstí, kde v předstihu o jeho „návštěvě“ někteří již věděli.
Frank se tak octl tváří v tvář českým lidem. Ti ho přivítali nejen nadávkami, ale za nějakou minutu se tento masový zločinec octl v nebezpečí života. Američané, myslím si, že i čeští četníci, museli zasáhnout, aby ochránili Frankův život. Jinak by ho dav snad roztrhal. Ta nenávist Čechů vůči tomuto krvavému nelidovi byla obrovská. V tu chvíli explodovala. Jen s velkým úsilím se „zachráncům“ podařilo Franka dostat do auta a projet zástupem rozbouřeného davu.
Pro ty, kteří neznají činy K.H. Franka, byl výbuch nenávisti, něčím snad málo pochopitelným a zcela neočekávaným. Zvláště Američané neměli o tom, co se u nás dělo v průběhu druhé světové války a ještě před tím v r. 1937 a 1938 v pohraničí, téměř ani potuchy. Chápat vše mohl pouze ten, kdo tzv. protektorát prožil. 360.000 našich obětí mluví jednoznačnou řečí. V některých místech republiky došlo k tzv. divokým odsunům. Byly řešením vzniklé situace. Zdaleka ne ideálním. Uvolnily však napětí mezi českým a německým obyvatelstvem a předešly možným pogromům.
Ty by byly zřejmě, alespoň v některých místech, hodně krvavé. A pokud jde divoké odsuny, pak je nutné vědět, že v průběhu konání spojeneckého jednání v Postupimi je Spojenci vzali na vědomí a tím také legalizovali. Sám W. Churchill počítal s tím, že těsně po válce nejen v ČSR zahyne hodně Němců. Věděl, že tomu se nedá zabránit. Ale zdůraznil, při jednom hovoru s prezidentem E. Benešem, že poté se musí řici dost. Němci pak dostanou krátkou dobu na transfer a půjdou.
Z hlediska dalšího byla záchrana K.H. Franka pochopitelná. Náš soud jej odsoudil k smrti a trest byl vykonán. Pro nás se zachovaly zápisy z průběhu soudního přelíčení, samozřejmě i vyšetřovací protokoly, které jsou svědectvím o nelidských ohavnostech, jichž se Frank a jemu podobní na našem lidu dopustili. Jedním z jeho posledních zločinů byl rozkaz k popravě asi 50 mladých českých odbojářů v prvních dnech května 1945.
Pokud dnes někdo hodlá nějak umenšovat zločiny tohoto krvavého vraha českého lidu, vrchního zasloužilého sudeta, pak ve skutečnosti se snaží o přepisování dějin, které vychází z osnovy hodní Němci, zvláště ti tzv. sudetští, a zlí Čechové.
Nesnažme se ani my nějak dějiny „vylepšovat“. Snažme se je pochopit a objektivně vykládat. Je zcela přirozené, že po 70 letech bychom neměli žít v nepřátelství k nikomu. Hledat cesty bývalých protivníků k sobě je příkazem doby. Smiřovat se ale tak, že převezmeme sudetoněmecké vidění dějin, v žádném případě nelze. Učme se však z dějin! To je možné jen v tom případě, že historii budeme znát.