Co je demokracie? Tradičně se vymezuje poměrně jednoduše. Formulace „vláda lidu, pro lid a prostřednictvím lidu“ se vyskytuje jak v učebnicích politologie, tak v ústavách. Tato vznešená myšlenka se objevuje ve významných projevech při ústavních příležitostech.
Absentuje však v úvahách, zda je v dané zemi demokracie. Přitom demokracie existuje, pouze pokud je tato idea naplňována ve společenském a politickém životě.
Politici a jejich novinářští poskokové neustále goebbelsovsky opakují, že máme demokracii, protože máme svobodné a pluralitní volby na rozdíl od minulosti.
Ovšem ten rozdíl není zásadní, i v komunistickém režimu existovala a vstupovala do voleb KDÚ-ČSL a další politické strany na společné kandidátce Národní fronty, podobně jako v současnosti na společné kandidátce stran pětikoalice. Známý je slogan: „Kdyby volby mohly něco změnit, tak by je už dávno zakázali.“
Dokonce i jedna z nejznámějších politických frází, „demokracie je souboj politických programů, prosazovaných politickými stranami“, se dá podle potřeby vládnoucí elity ohnout a upravit, jak ukázaly poslední parlamentní volby. Stačí ústavní soud a jeho předsedu přeměnit z arbitra legislativy a ústavnosti na aktivistický spolek, který místo národních zájmů prosazuje nadnárodní zájmy plutokracie a jejích elit v kolonii. Ve volbách nešlo o tak často deklarovaný princip demokracie, soutěž politických programů jednotlivých politických stran, protože volební slepenec, dílo Pavla Rychetského a jeho kumpánů z ústavního soudu, z politických programů udělal nesmyslnou směsku bez ideového zakotvení a jediným živým principem voleb bylo machiavelistické uchopení moci a následné uplatňování technologie moci.
Po posledních volbách se vítězové chovají jako barbaři v dobytém území. Sice nevypalují města a snad ani neznásilňují (i když s Ferim ani to není jisté).
Společenská a politická realita je však v 21. století jiná a genocida má dnes jiné formy než kouřící osvětimské pece. Začíná u těch nejslabších článků společnosti, s nejnižší schopností se bránit, u důchodců, dětí, a to dokonce i u těch nenarozených.
Zdánlivě absurdní souvislost, ale i u nacistického holocaustu, kromě fyzické likvidace Židů, šlo o zabránění jejich reprodukci destrukcí jejich natality. Již jsem i četl v článku provládní novinářky kritiku G. Husáka za vysokou porodnost a vlnu husákových dětí v sedmdesátých letech, což implicitně obsahuje pozitivní hodnocení nízké natality české populace v posledních desetiletích, a to se však na zvyšování natality dokonce do značné míry podílejí migranti. Současné mladé české Rudé gardy jako za velký progres bojují proti starým konzervativním hloupým generacím ve prospěch všech deviací, odchylujících se od normality mužů, žen a rodiny.
Kritická životní situace samoživitelek s dětmi, ale i mnoha úplných rodin s dětmi a obtížná dostupnost bydlení pro mladé lidi, vyvolávají tlak na mladé lidi při rozhodování o tom, zda mít děti. Tento tlak je také skrytá metoda skryté genocidy. Konec konců jedním z hlavních témat Nového světového řádu a Klause Schwaba je přelidněnost planety a redukce lidské populace.
Před rokem jsem napsal článek Vrchnostenská demokracie, poslední fáze vývoje západní civilizace?, v němž jsem na příkladu Slovenska ukázal, jak je pro moc za oponou vláda v koloniích spotřební zboží. Vláda se opotřebovává, znemožňuje zneužíváním moci pro moc za oponou, s čímž tato moc počítá, a po jejím odpisu už má připravenou novou vládu. Hvězda povolební vlády Igor Matovič je již ve slovenských médiích v současnosti kritizovatelný. Vytváří se tím zdání, že slovenská média jsou pravdivá a spravedlivá a poskytují relevantní informace. Ve skutečnosti je mnohem efektivnější a snazší I. Matoviče „hodit přes palubu“, než bojovat s veřejným míněním a nadále prosazovat psychicky nemocného politika na viditelné pozici. Z pozice opozičního politika kritizujícího současnou vládu, jejíž důvěryhodnost se pro slovenskou společnost propadla na samé dno, je dlouhodobě připravován na funkci premiéra další spotřební premiér P. Pellegrini.
Z hlediska logiky absurdní přemet provedl E. Heger, který se distancoval sám od sebe, když vystoupil ze strany, za kterou vykonával funkci premiéra. Ovšem i tento absurdní politický mechanismus má nadnárodní kryptokracie úspěšně vyzkoušený. Nadnárodní kryptokracií připravený ministr ve francouzské sociálně demokratické vládě pár měsíců před volbami z vlády vystoupil a postavil se do čela před volbami nově účelově vytvořeného protivládního, politického hnutí. Po tom, co mu média a zpravodajské služby odstranily z cesty favorita voleb, E. Macron volby vyhrál, a aniž by cokoliv ve Francii vyřešil, vyhrál i další volby.
Podobná byla politická dráha gruzínského prezidenta M. Saakašviliho, který se po „spotřebování“ nachází ve vězení, podobně jako původně agent CIA a posléze prezident Panamy M. Noriega, který však již ve vězení zemřel. Hlavní postava amerického vyrvání Kosova ze Srbska a vybudování největší americké základny, první prezident Kosovské republiky Hashim Thaci, je v současnosti v Haagu souzen za řadu válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Jak řekla hlavní postava politologie a politiky USA posledních desetiletí H. Kissinger: „Je nebezpečné být nepřítelem USA, ale ještě nebezpečnější je být jejím přítelem.“ V tomto smyslu bude jistě zajímavý další osud V. Zelenského, který si zřejmě neuvědomuje, že konto se v jeho případě pohybuje opačným směrem než jeho bezpečnost.
Je s podivem, jak politici, kteří „totalitu“ buď vůbec nezažili, nebo ji zažili jako nevědomé děti, na ni navazují a jdou v jejích šlépějích. Opět stoupá význam policie při ovládnutí občanů ve prospěch politické moci. Nastupuje cenzura, stát zakazuje myslet a soudci se nestydí chovat jako v padesátých letech (Urválek – Hübner). Vyhrožování policejní šikanou, policejní provokace, brutální policejní zásahy proti demonstrantům, připomínající Palachův týden 1989 či srpen 1969 v Brně.
Vzpomínám, jak po zásahu policie v Brně 1969 se děkan Filosofické fakulty rozhořčoval na vědecké radě Karlovy univerzity, za okupace vězeň v Mauthausenu prof. Jaroslav Kladivo: „Proto jsme my komunisté nebyli v koncentráku, aby se komunistická strana chovala jako nacisti.“ To však byl jiný komunista než Petr Pavel či Pavel Rychetský.
I v současném dění figuruje děkan fakulty, tentokrát doc. M. Ševčík z VŠE. Nejdříve mu bylo vyhrožováno ze strany politiků a nyní z jeho Alma mater. Zpochybňuje se, že může samostatně myslet, mít vlastní názory, být nekonformní a nechovat se jako součást stáda. Mohl by být špatným příkladem a nakazit jinak již zcela konformní akademiky, nemyslící, nebo alespoň nevyjadřující své myšlenky a názory.
Kde se v naší společnosti, která se vyprofilovala v konfrontaci s totalitní společností, totalitní jevy a trendy berou?
Nezpochybnitelným vědeckým poznatkem je, že k socializaci jedince dochází především v mládí a na počátku profesní kariéry. Na klíčových místech státu jsou lidé (Stříž, Rychetský, Pavel, soudce Hübner), jejichž socializace proběhla v totalitě, a to dokonce na významných komunistických postech. Totalitní obsah socializace zvnitřnili do své osobnosti a nyní v jiné situaci a jinou terminologií tuto totalitu promítají do života.
Mladá a střední generace se již socializovala v nové společnosti, která se charakterizuje jako neoliberální, tržní společnost bez přívlastků. Jedná se o společnost mravně a duchovně vyprázdněnou, postavenou na zlatém teleti a úspěchu, chápaném jako podíl na moci a vlastnictví majetku, umožňujícím primitivní hédonismus a konzumerismus. Při dosahování těchto cílů je výhodná konformita a nebezpečné a nevýhodné je kritické myšlení. Takto socializovaní jedinci se pohybují v polaritě totalitně ovládaných a totalitně vládnoucích.
Zbytky jedinců s kritickým myšlením a autenticitou vlastního myšlení jsou vytěsňováni z viditelných pozic ve společnosti (Drulák, Ševčík, Skála), nebo pranýřováni jako olympionik David Svoboda.
Roky probíhala pomocí sociálního síta nenápadná selekce, takže v současnosti jsou na viditelných pozicích ve společnosti dokonale domestikovaní konformní typy a náhle, kriticky myslící lidé, vyčnívají. Tyto myslící lidé, v řádu jednotek, lze již snadněji zlikvidovat, PhDr. J. Skála – soudem, prof. P. Drulák – výpovědí, doc. M. Ševčík – Rudé studentské gardy a domestikovaný senát VŠE.
Naopak vládní politici určují, co se má říkat, a i když říkají sebevětší hlouposti (Pekarová, Černochová), občané jsou povinni tyto hlouposti přebírat. Po občanu se žádá, aby místo kritického myšlení přebíral hlouposti politiků/političek.
Druhou příčinou totalitních trendů je specifická osobnost lidí bažících po moci. Jsou to deprivanti, psychopati a sociopati. To jsou lidé, kteří neustále chtějí více moci, více peněz, více prosazování svého ega. Aniž by znali jakékoliv teorie, včetně konceptu totality, s neomylnou jistotou totalitu utvářejí, protože nejvíce uspokojuje jejich ego, samozřejmě pouze pokud jsou na pozici, kdy ovládají druhé.
Nejvyšší státní zástupce, bývalý komunistický vojenský prokurátor Igor Stříž, před časem vyhrožoval občanům, že pokud budou mít jiný názor než vláda, budou trestně stíhaní se sazbou 3,5 roku vězení. Zřejmě pod kritickým tlakem chtěl v posledních dnech zlepšit dojem o sobě, a tak vyslovil názor, že by se v takových případech měly dávat spíše podmíněné a peněžité tresty a blahosklonně prohlásil, že občan má právo na vlastní názor, pokud je správně argumentačně podložen. Již v pouhých několika větách prokázal svou intelektovou nedostatečnost. Nejenže svůj názor nepodložil správným argumentem, ale nepodložil ho vůbec žádným argumentem. Když toho není schopen člověk ve funkci, v níž se předpokládá nadprůměrná inteligence a vzdělanost, od jakého občana to můžeme očekávat? Má se stát vlastní názor luxusem pro vyvolené, spřízněné s politickou elitou?
Samozřejmě, že výrok I. Stříže je nesmyslný. Stát je organizace, kterou má společnost a občané, aby jim sloužila, nikoliv aby je šikanovala a terorizovala. Státu do názoru občanů nic není, a pokud si chce vynutit takové právo, jedná se jednoznačně o totalitní stát.
Současně I. Stříž prohlásil, že je již za uvedený trestný čin stíhána téměř stovka obviněných. Obvykle jsou obviněni za hanobení národa. Zajímalo by mne, zda jsou také obviněni za hanobení ruského národa. Já hanobení ukrajinského národa neslyším a nečtu, ale neustále slyším a čtu hanobení ruského národa. Kdyby trestný čin hanobení ruského národa byl trestně stíhán, tak by neměl kdo vysílat v České televizi a vláda by zmizela. Jak je vidět, stíhání není na základě právního řádu, ale politických zájmů a názorů.
Podle chování je Pavel Novotný zřejmě zbaven svéprávnosti, protože jinak by musel být trestně stíhán obden. Ovšem pokud je zbaven svéprávnosti, jak může vykonávat funkci starosty Řeporyjí? Osoba a chování Pavla Novotného permanentně dokládají, že nejsme právní stát, protože buď je zbaven svéprávnosti, a jak potom může dělat starostu, anebo není zbaven svéprávnosti a potom jak se může chovat tak, jak se chová, aniž by byl odsouzen?
Při sledování Policejního prezidenta M. Vondráška na televizní obrazovce jsme zažívali pocit déja vu. Za schvalování, ne atentátu na Heydricha, ale za schvalování agrese na Ukrajině musí policie dle policejního prezidenta konat a zahájit trestní stíhání. A co bombardování Jugoslávie, agrese v Iráku, Sýrii, Libyi, to se smí nebo dokonce musí schvalovat?
Za problematické považuji vyvěšování cizí státní vlajky, pokud k tomu není zvláštní příležitost jako státní návštěva hlavy státu apod. Možná, že to dokonce není v pořádku ani formálně, z hlediska práva a ústavnosti.
Zvláštní je zdůvodnění solidaritou se státem, který byl napadený druhým státem. V posledních desetiletích je však poměrně běžná vojenská agrese velmoci vůči jinému státu. Nevšiml jsem si však, že bychom vyvěšovali na budovách afgánské, syrské, irácké či libyjské vlajky. To jsme spíš vyvěšovali vlajky agresora USA.
Obzvláště pikantní by bylo vyvěšování srbské vlajky při bombardování bývalé Jugoslávie. Na nemocnice, mosty, televizní studia, cizí ambasádu, školy jsme házeli bomby a na budovách by vlály srbské vlajky. Dokonce jsme na sebe ani neuvalili sankce a nezakázali si účast na sportovních soutěžích.
Při sledování návštěvy českého prezidenta v doprovodu slovenské prezidentky jsem si uvědomil, že státní akty v „koloniích“ připomínají módní přehlídky a ústavní činitelé jsou k nerozeznání od manekýnů nebo manekýnek. To je zřejmě optimální forma politiky pro dav v koloniích. Trend při dosazování ústavních činitelů je jasný, od státníků k hercům, od herců k manekýnům a při každém kroku ubude kus státní suverenity.
Ke stavu společnosti nepřispívá způsob dosazování lidí do nejvyšších funkcí, a výjimečnost těchto lidí, většinou negativní. Intelektuální limity verbálních projevů Petra Pavla jsou intelektuálními limity jeho poradců. Protichůdná vyjádření k Ukrajině během týdne, ještě před inaugurací, těžko mohly být projevem jednoho mozku, jedné osobnosti. V tomto případě PP fungoval jako megafon, ozvučující slova jiného či jiných. Způsob uvažování poradců lze také dešifrovat na jeho vyjádření k valorizaci důchodů. Záměr poradců byl jasný, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Ovšem to mohlo vyjít pouze u lidí s nízkým intelektem. Pro lidi s normální inteligencí byla tato argumentace urážlivá a PP se jenom zesměšnil a sám sebe označil za politického schizofrenika. V situaci, kdy mohl nepodepsat, mluvil o tom, že dá podnět k ústavnímu soudu. To je politická groteska a poradci se ukázali, že „jsou ještě větší blbci, než jsme doufali“.
Další ukázkou úrovně myšlení poradců je zdůrazňování kritéria při výběru ústavních soudců. Vyzdvihování „osobní integrity“ zrovna Petrem Pavlem působí až jako zlomyslnost od jeho poradců.
Současná politická a společenská situace připomíná situaci na maškarním plese, v níž o půlnoci tanečníci odkládají masky, a odhaluje se, kdo je kdo. Jestliže před volbami politici měli nasazené masky a zakrývali své skutečné zájmy a záměry, nyní již masky sundali a ukazují svou skutečnou tvář. Občan, který je volil je náhle nepoznává a má problém je pochopit. Čím dál více lidí vnímá v naší současnosti projevy totality, navzdory propagandistickým proklamacím. A vítězní politici sundávající masky již nemusí předstírat demokracii, humanitu, sledování českých zájmů a zájmů české populace.
MUDr. František Koukolík, DrSc.
Chování a vyjadřování političek a politiků vládní pětikoalice se již nedá pochopit pouze jejich osobními vlastnostmi jako je drzost, arogance, ignorance, nedostatek empatie, nadřazenost, neschopnost studu, nízké IQ, neschopnost sebereflexe či absence pokory. K jejich pochopení jsou třeba kategorie Fr. Koukolíka, který říká, že mezi politiky je nadměrný podíl deprivantů, ale i psychopatů a sociopatů. O uvedených poruchách osobnosti lze usuzovat z chování jednotlivých politiků.
Uveďme několik příkladů
Jedná věc je zbrzdění valorizace důchodů v bezprecedentní inflaci, druhá věc jsou okolnosti chování politiků v této kauze. Politici se v argumentaci omezují na ekonomické důvody a nedostatek zdrojů. Zcela se vyhýbají morálním a dalším souvislostem.
Současně si zvyšují platy, které již nyní nejsou odvozené od vykonané práce, ale jsou primitivním silovým výrazem jejich moci se těchto peněz zmocnit. Nastavená pravidla jim umožňují souběžně vykonávat další zaměstnání. Např. Petr Gazdík, ministr školství, který musel po prokázání spojení s mafií opustit ministerskou funkci, v současnosti souběžně s výkonem poslanecké funkce a zastupitele obce je ředitelem Gymnázia Duhovka. Nakolik je tedy náročná funkce poslance, když její výkon umožňuje být souběžně ředitelem gymnázia? Za co vlastně poslanci nehorázné peníze dostávají?
Dalším příkladem pracovní morálky politiků je chování Michala Šalomouna, ministra pro legislativu a předsedy Legislativní rady vlády, při projednávání valorizace důchodů v Poslanecké sněmovně, postavené na dvou pravděpodobně protiústavních požadavcích vlády, snížení valorizace a projednání ve zkráceném režimu. Toto jednání předpokládalo plné nasazení vládních legislativních odborníků, a tedy především ministra pro legislativu a předsedy Legislativní rady vlády. Ovšem ten nebyl přítomen. Snaha o jeho vládní omluvu tím, že je někde jinde, byla jen trapná. Samozřejmě, že byl někde jinde, to věděl každý, tedy pokud není M. Šalomoun schopen dematerializace.
Obě tyto události spojené s dvěma politiky ilustrují psychopatické poruchy osobnosti, které můžeme pozorovat u celé řady politiků.
Při zdůvodňování zvyšování platu politiků se náhle přestává mluvit o ekonomických důvodech a nedostatku zdrojů, ale naopak se zdůrazňuje morální a právní nezbytnost dodržet pravidlo automatického zvyšování platů. Zde se projevují psychopatické poruchy osobnosti, chorobná soustředěnost na vlastní ego a jeho zájmy a neschopnost empatie jednání v zájmu druhých.
Samotný nastavený automatismus zvyšování platů politiků je absurdní. Čím vyšší inflace, tím vyšší růst mezd a tím mají politici nárok na vyšší růst mezd. Fakticky tedy, čím více ničí českou společnost, tím více jim rostou platy. Logicky by měl být automatismus spojen s pozitivními výsledky vlády.
Další kauza je valorizace církevních restitucí. Opět se neargumentuje ekonomicky a nemluví se o nedostatku zdrojů, zdůrazňuje se mravní a právní nezbytnost dodržovat přijaté dohody.
Důležitou položkou při zacházení vlády se zdroji občanů a státního rozpočtu jsou výdaje spojené s válkou na Ukrajině. Také zde vládní politici zcela ignorují ekonomickou stránku a absolutizují morální kritéria postavená na solidaritě.
Tedy jedním dechem při rozhodování o valorizaci důchodů morální a právní kritéria neplatí, pouze tvrdá ekonomika, zatímco v případě výdajů na Ukrajinu a Ukrajince, valorizace církevních restitucí a zvýšení platů politiků ekonomika přestává platit a nastoluje se morálka. Deprivanti a psychopati ignorují chudobu důchodců, kteří celý život pracovali a platili na důchody, a sledují své osobní zájmy.
Občané, kteří doposud nepochopili 17.11.1989 jako převrat realizovaný StB, chápou vývoj společnosti a její současný stav jako popření ideálů sametové revoluce. Ve skutečnosti je současný stav společnosti logickým důsledkem převratu StB z roku 1989.