Bezprostředně poté, co nás naši tehdejší spojenci zradili na podzim 1938 v Mnichově a předhodili hitlerovskému Německu jako další území, kam může zcela beztrestně expandovat a využít jeho značný průmyslový potenciál pro své válečné plány, se začal rodit odboj.
Mnozí příslušníci armády, ale i civilisté již v té době správně poznali, že dále čekat nelze a je třeba začít systematicky pracovat proti nepříteli, který se vůbec netajil tím, že jeho cílem je rozbití Československa a zapřažení jeho obyvatel ve prospěch vlastních dobyvačných cílů. Pro hitlerovský režim byl občan Československa podřadným živlem bránícím zločinné německé rozpínavosti a bezohledným rasistickým plánům. Čechoslováci se měli stát levnou pracovní silou pro německý zbrojní průmysl a jejich území zázemím pro další válečné výboje směrem na východ.
Nový životní prostor pro německou rozpínavost měla tvořit zejména území slovanských národů, které Hitler a jeho fanatická smečka považovali za podlidi a jejich budoucí role otroků byla již dříve v plánech nových pánů světa jasně určena.
Češi a Slováci se proti okupantům postavili s odhodláním a odvahou na řadě míst v Evropě i Africe, na souši, ve vzduchu i na vodě a prokázali přitom silnou morálku a obrovskou vůli bojovat za svou vlast i na místech vzdálených nejen stovky, ale tisíce kilometrů od domova. Navíc patřili všude tam, kde se střetli s fašismem, k nejlepším bojovníkům. Proto jim plným právem náleží náš trvalý vděk a úcta. Připomínat si jejich činy a místa bojů je naší povinností i dnes či právě dnes, kdy neonacismus v řadě zemí opět ožívá, a dokonce se těší podpoře i z vládních míst, je více než nutné. Právě dnes totiž vidíme nové fronty, kde mimořádně obludný hnědý mor opět zvedá hlavu a útočí. A proti němu a všem jeho odnožím je zapotřebí se opět rozhodně postavit, stejně tak jak v minulosti činili naši předkové, tedy rozhodně a s kuráží. Češi i Slováci odcházeli na přelomu 30. a 40. let ze své vlasti, aby bojovali proti Německu a jeho spojencům a rozcházeli se přitom do všech světových stran. Proti hitlerovským armádám statečně a s obrovským nasazením působili v Polsku, Jugoslávii, ve Francii, na Blízkém východě, v Anglii, na území Sovětského svazu i v africké poušti. Působili přitom prakticky u všech druhů zbraní, v různých jednotkách od pěchoty, letectva a dělostřelectva, přes ženijní a spojařské čety až po oddíly partyzánů. A nelze samozřejmě opomenout ani činnost československých žen na protifašistické frontě, a to nejen jako spojařek či zdravotnic. I příslušnice něžného pohlaví uměly většinou velmi precizně ovládat jim svěřené zbraně a vyrovnali se často v této dovednosti mužům.
Československý odboj v Polsku
Po pro náš národ osudném 15. březnu 1939 směřovaly cesty těch, kdo se nesmířili s německou okupací, převážně do Polska. Přechod hranic již v březnu a poté i v pozdějším období byl velmi nesnadný. Krom nezbytné dávky odvahy, ale i šikovnosti a pevné vůle bylo zapotřebí mít i potřebné štěstí, aby cesta na válečnou stezku neskončila velmi předčasně výslechem na gestapu a za mřížemi věznice. O obrovském odhodlání a nutnosti mít na své straně příznivé okolnosti svědčí i jeden konkrétní příklad za všechny ostatní. Popsal jej bývalý příslušník 5. leteckého pluku v Brně Vilém Bufka:
Zuřivý psí štěkot po třech hodinách hlubokého ticha nám zněl jako rajská hudba. Jsme objeveni! Vzápětí za hafany se vynořili z houští tři příslušníci polské pohraniční stráže. V pozoru jsem odříkával hlášení: Jsme čeští letci a utíkáme před německými fašisty do bratrského Polska. Představil jsem se hodností a jménem a kamarádi učinili totéž. Obklopilo nás chladné mlčení, kterému jsme nerozuměli. Nevěděli jsme, co je to beckovské Polsko a jak málo má společného s naší představou státu bratrských Slovanů. Nevěděli jsme ani to, že řadu jiných, pokud to nebyli specialisté, tankisté, letci a podobně, vraceli Poláci zpátky přes hranice. Zatím jsme se jenom divili a nechápali.
Právě u našich severních sousedů se začala formovat vůbec první čs. zahraniční vojenská jednotka. Počátky v Krakově, kde se posledního dubnového dne 1939 ustavila tato jednotka, byly velmi složité. Právě Krakov a Varšava se staly hlavními středisky vznikajícího odboje. Krakovský čs. konzulát a čs. velvyslanectví ve Varšavě sehrály podstatnou úlohu při organizaci našeho odboje na polském území. Tehdejší polské vládní kruhy se ovšem hlavně zpočátku stavěly k těmto aktivitám značně rezervovaně. Čs. orgány musely velmi pružně reagovat na nepříznivou situaci, a ještě před začátkem války z Polska přesunout více než 1 200 mužů do Francie. Mnoho z nich ovšem díky nedobrým poměrům v zemi skončilo v Cizinecké legii. Trvalo několik, v dané době nekonečně dlouhých, měsíců, než se v Polsku začaly věci přeci jen měnit k lepšímu. Přicházeli sem přes mnohé nesnáze další dobrovolníci. Byl získán tábor v Malých Bronowicích a také v Lesznu. Velitelem jednotky se stal podplukovník Ludvík Svoboda, který odešel ze svého bydliště v Kroměříži do emigrace v létě 1939. Před svým odchodem z vlasti byl zapojen do Obrany národa.
Události se řítily vpřed jako ničivá lavina. Přišlo 1. září 1939 a německá vojska vtrhla do Polska. V té době se zde nacházelo asi 1000 našich mužů, kteří byli rozděleni do dvou skupin. Jedna byla na konci srpna přesunuta do Leszne u Baranowicz a měla ve svých řadách 700 osob pod velením Ludvíka Svobody. V Malých Bronowicích zůstala jen skupina pro příjem dalších uprchlíků a rovněž letci vstupující do polského letectva. Rychlý postup německých vojsk ovšem všechny plány záhy zhatil a pak už zbyl čas většinou jen na rychlý ústup. Dílem na území Sovětského svazu, a to po projednání se sovětským vojenským atašé ve Varšavě plukovníkem P.S. Rybalkem, k přesunu došlo v noci z 18. na 19. září 1939. Na území SSSR pak nejprve čekala na čs. příslušníky internace, až později po dalších jednáních započal výcvik a mnoho dalších dlouhých měsíců pak ještě uplynulo, než konečně došlo k prvními bojovému nasazení proti nepříteli. Další část odešla přes Rumunsko a dále přes Střední východ do Francie.
Dne 3. září sice vydal polský prezident I. Moscicki dekret o utvoření tzv. České a slovenské legie v rámci polské armády, ovšem zůstal vlivem nepříznivé situace ve své podstatě jen formálním aktem. Čechoslováci ale přes všechnu nepříznivou situaci a překotný vývoj dalších událostí přesto zasáhli ještě v Polsku do válečných operací. Týkalo se to především letců, kteří vstoupili jako dobrovolníci do polského letectva. Jen málo čs. letcům však bylo umožněno operačně létat. Mezi ně patřili například J. František, J. Balejka, M. Pavlovič, O. Kestler. Koncem srpna se v Polsku nacházelo 190 československých letců. Přepadení Polska a velmi rychlý postup německých jednotek, velmi účinné bombardování polských letišť a důležitých komunikačních tepen a uzlových bodů dopravy, to vše zásadně ochromilo systematické protiakce proti nepříteli.
Již 2. září prožili čs. letci bombardování Deblina, při kterém zahynuli nadporučík Štěpán Kůrka, poručík Zdeněk Rous a poručík Ondřej Šandor. Při tomto náletu utrpěli navíc zranění poručíci Miroslav Štěpánek a Viktor Krcha, podporučík František Hekl a rotný Josef Komínek. Jak letci, tak i pozemní jednotky vykázali v prvních zářijových dnech své první padlé a raněné. Z 93 letců byly vytvořeny dvě jednotky: Czechoslowacka Eskadra Rozpoznawcza v čele se štábním kapitánem Bohumilem Liškou a druhá jednotka pod názvem Pluton Rozpoznawczy, té velel poručík Z. Osuchowský. Obě tyto jednotky i přes krajně nepříznivé poměry vykonaly pro potřeby polských štábů řadu úspěšných průzkumných letů. Část z nich například převezla do Rumunska polského generála Strzeminského a jeho štáb. Čs. letci sice s neozbrojenými letouny nemohli zasáhnout přímo do bojů, přesto jejich aktivní přístup k plnění akutních potřeb polských orgánů vzbudil zasloužený obdiv nejen ze strany příslušníků polské armády, ale i polské veřejnosti. O operační a neoperační činnosti čs. letců v Polsku nejsou přesné záznamy. Zdeněk Šmoldas v publikaci Českoslovenští letci v boji proti fašismu (Naše vojsko, 1987) odhaduje, že čs. letci mohli v Polsku nalétat přibližně 1 500 hodin a vykonat 300-500 letů.
Po porážce Polska se všem čs. letcům podařilo včas odejít jednak do SSSR a jednak do Rumunska. Jejich počet v zahraničí se však poté neustále rozrůstal o další, kteří po pádu Polska odcházeli většinou pěšky nebo po Dunaji přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Bulharsko, Řecko, Turecko a Syrii, ale také, i když zcela ojediněle, přes Rakousko a Švýcarsko, aby mohli daleko od domova zasednout za řídící páku stíhacího nebo bombardovacího letounu, na jehož bojových křídlech přispět každý svým dílem k osvobození vlasti. Museli projít maďarskými věznicemi, odkud mnohdy unikali za neuvěřitelných okolností, spouštějíce se po laně z valů Citadely. Po vstupu fašistické Itálie do války museli objet Afriku, uniknout z hroutící se Francie napěchováni v civilních, jindy bombardovacích letounech, plavit se lodí do severní Afriky nebo Anglie, jen aby včas mohli uniknout před gestapem a znovu bojovat s nenáviděným nepřítelem. Celkem se koncem roku 1940 shromáždilo v zahraničí na 1 000 československých letců.
Zdeněk Šmoldas, Českoslovenští letci v boji proti fašismu (1987, Naše vojsko)