Významnou posilou čs. brigády se stali již v roce 1943 také Zakarpatší Ukrajinci, volyňští Češi jednotku posílili v roce 1944 po osvobození Volyně, stejně jako Slováci, kteří v počtu asi 4 tisíc na podzim roku 1943 přešli na druhou stranu fronty, jelikož odmítli bojovat za klerofašistický režim proti Rudé armádě.
Od dubna 1944 nastala zásadní reorganizace čs. vojska v SSSR. Vzniká 1. čs. armádní sbor. Skládal se ze dvou pěších brigád, paradesantní brigády, tankové brigády, pluku 
těžkého dělostřelectva, spojovacího a zdravotního praporu, leteckého pluku a velení armádního sboru. Velitelem byl jmenován brigádní generál Jan Kratochvíl.
Nejdůležitější bojovou akcí 1. čs. armádního sboru v SSSR byla Karpatsko-dukelská operace. Na 16 tisíc čs. vojáků nastoupilo v září 1944 do útoku, aby společně s 38. sovětskou armádou přispěchali na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Propukly nemírně těžké, krvavé a dlouhé boje v hornatém terénu, fanaticky bojující nepřítel využíval terénu výhodného pro vlastní obranné manévry. Na řadě míst byl postup velmi pomalý, o některé důležité výškové body se sváděly zvláště urputné a opakované boje s nemalými ztrátami na obou stranách. Boje v této oblasti trvaly bezmála tři měsíce. Dne 6. října prošli první čs. vojáci Dukelským průsmykem a stanuly tak na půdě vlasti.
… pršelo, bláto klouzalo pod nohama, v hlubokých rýhách vyjetých kolejí čvachtala voda a náš cíl, hraniční hřbety, byl zastřen šedivou dešťovou clonou. Nesměli jsme si dělat naprosto žádné iluze, že z nich Němce snadno dostaneme. Odtud začínala československému vojákovi kalvárie do Dukelského průsmyku. Byla to těžká cesta, to nechť každý věří, pravá křížová zastavení, pro přemnohé i konec života. (Karel Klapálek, Ozvěny bojů)
Těžké boje však pokračovaly ještě v dalších týdnech. Desetitisíce rudoarmejců i čs. vojáků položily své životy v této operaci. V lednu 1945 začaly osvobozovací boje na Slovensku v tvrdých zimních podmínkách. Byla vytvořena 4. brigáda. Zvláště obtížné boje probíhaly u Liptovského Mikuláše a v Malé Fatře. Tanková brigáda a smíšená letecká divize po boku Rudé armády pomáhaly osvobozovat severní Moravu v Ostravské operaci. Konečně v květnu 1945 dospěl sbor čítající v té době na 50 tisíc vojáků do Prahy.
Boje u Dunkerque
Příslušníci čs. smíšené brigády ve Velké Británii plnili obranné, protiinvazní a další jim svěřené bojové úkoly. Někteří příslušníci brigády se zapojili do leteckého výcviku a část vstoupila do jednotek Svobodných Francouzů. Někteří důstojníci pak vstoupili i do služeb britského námořnictva. Šlo zejména o lékaře. Po invazi spojeneckých armád do Francie v červnu 1944 se objevila reálná možnost, aby čs. brigáda zasáhla do bojů při osvobozování Francie a dalších území. Čechoslováci se koncem srpna 1944 v počtu asi 4 200 mužů pod velením generála A. Lišky přepravili do Francie. Britské velení ale odmítlo zasadit čs. brigádu do hlavních operací. Hlavním důvodem tohoto rozhodnutí mělo být neuspokojivé zajištění doplňování. Brigádě byl svěřen jiný úkol. Byla přesunuta k obléhání důležitého přístavu Dunkerque, kde se opevnila početná německá posádka. Celkově ji tvořilo asi 11 tisíc příslušníků.
Velitelem uzavřené německé posádky byl viceadmirál Frisius. Němci se opírali nejen o mohutné dělostřelectvo, jehož základní kostru tvořila pobřežní děla otočená do vnitrozemí, ale též o velmi důmyslný systém přírodních a umělých překážek. Zaplavili totiž široké okolí města a tam, kam voda nedosáhla, nakladli hustě minová pole, na něž pak zaměřili dělostřelectvo. Obranný systém byl včleněn do tří linií zpevněných betonovými pevnůstkami, zemními kryty a ještě různými zátarasy. Úkolem naší brigády bylo uzavřít nepřítele v dosavadním postavení a nedovolit, aby prolomil kruh obklíčení a naopak různými útočnými formami ho přimět k tomu, aby zanechal dalšího odporu a vzdal se. Aby mohla být v pevnosti posádka vážněji přímo ohrožena, k tomu brigádě chyběly síly a prostředky. Rychlé dobytí Dunkerque silou nebylo v plánu spojeneckého velení, neboť Francouzi požadovali, aby spojenci nezničili jejich třetí největší a v té době jediný použitelný francouzský přístav, který budou pro poválečnou obranu potřebovat. Do 8. října vystřídala čs. brigáda postupně kanadské jednotky 1. armády a obsadila pozice v kruhovém pásmu kolem Dunkerque od vesnice Bray Dunes v Belgii až po vesnici Mardyck na jih od přístavu. (Emil Konopásek, účastník bojů)
Organizace Čs. samostatné obrněné brigády obléhající Dunkerque byla následující: velitelství, tři tankové sbory, motorizovaný prapor, přezvědný oddíl, oddíl kanónů proti útočné vozbě, dělostřelecký pluk, spojovací rota, dopravní oddíl, záložní tanková rota. Dále byly zřízeny brigádní tankové dílny, lehké dílny a polní park. Náhradní těleso bylo podřízeno přímo ministerstvu národní obrany. Až do konce války tak čs. vojáci udržovali v obklíčení německé jednotky v Dunkerque a znemožnili jim, aby ohrožovali zázemí spojeneckých armád. Svůj úkol splnili příkladně, ačkoliv naši vojáci by raději bojovali na některém z hlavních úseků fronty, aby svým dílem přispěli v těchto bojích k osvobození své vlasti od okupantů. Největší bojové akce v Dunkerque se odehrály v říjnu a listopadu 1944 a poté ještě v dubnu 1945. Během osmiměsíčních bojů padlo asi tisíc německých vojáků, dalších 900 bylo zajato. Vlastní ztráty naší jednotky po konci obléhání v květnu 1945 činily přes 650 mužů. Dne 30. května 1945 dorazila Čs. samostatná obrněná brigáda do Prahy.
Čechoslováci v boji proti fašismu čestně obstáli
Českoslovenští vojáci sehráli v zahraničním odboji každopádně významnou roli odpovídající reálným možnostem a početnímu stavu bojových jednotek. Po počátečních obtížích na začátku války se postupem času aktivně zapojili do boje proti fašismu na různých frontách. Bojovali podle svých sil a možností statečně a úspěšně plnili svěřené úkoly. O tom svědčí i řada vyznamenání a ocenění bojových zásluh ze strany Francouzů, Britů, Američanů, SSSR. Spojenci oceňovali bojovou připravenost Čechoslováků a vážili si jejich schopností. Svým dílem čs. vojáci přispěli k porážce fašistického nepřítele. Tisíce jich padly a nedožily se tak návratu do osvobozené vlasti. 1. čs. armádní sbor v SSSR ztratil přes 15 tisíc bojovníků, 5 tisíc z nich padlo nebo zůstalo nezvěstných. Ze západních jednotek utrpěli citelné ztráty zejména letci, padlo jich více než 500. Trvalý vděk náleží všem, kdo se zapojili do boje proti fašismu. Zvláště pak národům Sovětského svazu, který přinesl oběti největší.
Nedovolme nikomu, aby zneuctil památku těchto lidí. A nezapomeňme, že ten, kdo jakkoliv podporuje fašisty, neonacisty se sám stává fašistou či neonacistou. Stejně tak ten, kdo podporuje banderovský režim, se sám stává banderovským elementem, bez ohledu na to, zda jde o novináře, historika nebo ministra či prezidenta. Je právě dnes více než nutné i toto připomínat. Naši předkové rozhodně neprolévali krev při osvobozování Ukrajiny za 2. světové války proto, aby čeští vládní činitelé o několik desítek let později podporovali banderovský režim současné Ukrajiny. Je to hanba a mezinárodní ostuda. Je třeba při každé příležitosti připomínat, že nejde o názor většiny národa, ale jen hrstky arogantních ničemů, kteří se dočasně prodrali k moci, aby škodili vlastní zemi.