Dívám se z okna, jak se stromy chvějí,
zamyšlen nad tím, jak se doba třese,
že je blíž stoce – a dál od idejí,
a že se nahá halí do agrese.
Hranice nejsou, každý limit padá,
děti se učí klamu, otrlosti,
netuší, o čem že je Íliada,
zato všech rvaček bez debat se zhostí.
Mraky se ženou, obloha se šklebí,
neznalost bobtná, došlo na frustraci.
Opora nikde – ta je zapotřebí,
když sjedou blesky – i hrom zaburácí.
Přijde mi těžko, jak jsou metry dvojí,
krok hesly sladěn, pod kontrolou řeči.
Zkratový obvod nikdo nevypojí,
traviči budou ti, kteří prý léčí.
V knížkách jsou škrty, někdo rozum škrtí,
bere mu kyslík, ničí fantazii.
Volnosti příkaz doby hrozí smrtí,
strach do ní vnikne – ano, nakazí ji.
Z kůže je sešit, do něhož se čmárá,
z mozku pak smetí – jako odpad v koši.
S neduhem přijde každý od felčara,
prodaná kůže bude navíc hroší.
Pochodně hoří, povel boty leští,
výrobní čísla byla udělena.
U nohou koule, hlavy pevně v kleštích,
vůle je v troskách, bezmoc ucelená.
Dívám se z okna na dým, který stoupá,
na hlavě stojí doba posedlosti,
zlámaných stonků, utrhaných poupat,
kdy „slušnost“ značí,
že jsou všichni sprostí…
Dostali jsme se do bodu, kdy hodnotám, jež máme následovat – a jimž máme věřit, schází obsah. Staly se pouze prázdnými floskulemi. Evropská unie již není schopna na kontinentu zajistit ani sociální konsensus, ani mír.
O to více jsme nuceni se přetvařovat, že vše je v naprostém pořádku. Proces kontroly jednotlivce se vinou rozvoje technologií stal nesnesitelným – a prostor pro individuální svobodu je brutálně likvidován. V českém prostředí navíc znovu našlo úlohu udávání za odlišné názory – a lidé mají strach veřejně sdělovat, jak smýšlejí. Toto klima nevěstí nic dobrého. Současně je však mementem, že potřebujeme změnu, a to takového rázu, aby hodnoty přestaly být toliko splasklým obalem, ale získaly hodnotnou náplň. Bez toho budeme ztraceni.