V této střelené době ani moc nepřekvapila tato zpráva: Americká spisovatelka Elizabeth Gilbertová (jedna z jejích knih, Eat, Pray, Love byla před lety obrovským bestsellerem) stáhla svůj nejnovější román z vydání. Důvod? Odehrává se v Rusku.
Ne v Rusku dneška. Je to příběh zasazený do 30. let, zabývá se tragickým příběhem jedné rodiny, píše na facebooku Juraj Draxler. Ale autorku zaplavili emaily od Ukrajinců, stěžující si, jak to, že si dovoluje napsat román, který se odehrává „v zemi okupantů“.
Prostě to je důvod. A autorka román, který již byl ohlášen a na který začaly předobjednávky, raději stáhla.
Nejen to, i na Západě to někteří kvitují. Jeden zvláště trefený komentář v britském Guardianu od jejich kmenové redaktorky to dokonce nazývá „odvážným krokem“! Guardian pak vydal i jiný komentář, od šéfky amerického PEN centra, který se rozumněji nad situací pozastavuje. Ale už fakt, že v médiu hlavního proudu je třeba vysvětlovat, že je naprosto nemocné pustit se do autorky za to, že prostě zasadí děj do nějaké země, z toho se točí hlava.
Samozřejmě to, že kampaň začala na Ukrajině, nepřekvapuje. Tam je nyní tak tvrdá propaganda, že ti lidé normálně zničili památné desky Bulgakova, busty Puškina a podobně.
A i naše deníky tuto nemocnou propagandu šíří. Tento týden jsem si přečetl rozhovor s nějakým ukrajinským literátem, který v něm vysvětluje, jak prý naprosto všichni ruští autoři nějakým způsobem slaví ruské impérium.
Úplně nemocné. Ale, holt, v takové době žijeme. Kdysi bylo potlačování knih považováno za jeden z typických projevů fašismu. Dnes se to podává jako znak dobrých mravů.