Spisovatelka Lenka Procházková: Desáté výročí masového vraždění v Oděse. Kdo chce mír, nepatří do Evropy

Videozáznamy masakru v Oděse z druhého května 2014 už na internetu nenajdete. I fotografii hořícího Domu odborů mi na FB cenzoři smazali, neboť zachycuje brutalitu, což by u citlivějších uživatelů mohlo vyvolat úzkost.

Jak s touto „ohleduplností“ srovnat fakt, že Rada bezpečnosti OSN hromadnou vraždu spáchanou před deseti lety dosud nevyšetřila a pachatelé nebyli potrestáni?

Článek mainstreamového novináře, sepsaný dřív, než spáleniště vychladlo, jehož autor od svého pražského psacího stolu hodnotil řádění Pravého sektoru jako obranu proti ruským agentům, je však i po deseti letech k dohledání jako jediná správná verze. Cenzor však opomenul smazat dobové diskusní příspěvky pod textem. Naprostá většina z několika stovek debatérů tehdy opovrhovala autorovou propagandistickou slátaninou z 3. května 2014. Např. takto:

Vždy jsem si říkal, jak bylo možné, že v nacistickém Německu tolik lidí otevřeně podporovalo státní násilí i vraždění. Teď už vidíme, že to je možné i u nás. Stačí mít pod kontrolou vlivná média a lidi budou ještě tleskat, když vrchní ideolog typu autora článku bude schvalovat vraždění lidí, které předtím sám označil za naše nepřátele.

Někteří z diskutujících přidávali odkazy na videa natočená na místě zločinu a zveřejněná téměř okamžitě. Ta už jsou sice dnešním hledačům pravdy nedostupná, ale nám, kteří je shlédli, zůstanou v archívu paměti navždy. Dokonce i oděský kameraman, který se zpočátku snažil o zlehčující přístup k probíhající tragédii, utrousil do záznamu užaslou poznámku: „Nikdy bych nevěřil, že tohle se může stát v Oděse…“

Když se neuvěřitelné stane skutkem, ale skutkovou podstatou zločinu (masové vraždy) se Rada bezpečnosti OSN po dlouhých deset let odmítá zabývat, vytrácí se víra v mezinárodní právo a ve spravedlnost, jejímž garantem se po konci druhé světové války OSN stala.

Nevyšetřovaný masakr téměř padesáti civilistů (z ruské menšiny v Oděse), kteří odmítli protiústavní státní převrat, který za podpory USA svrhl ukrajinskou vládu a zavedl diskriminaci etnických Rusů, jejich jazyka a tisku, otevřel dveře k zabíjení civilistů ruského etnika na Donbasu. Za osm let jich bylo nacistickými pluky (posléze začleněnými do ukrajinské armády) zavražděno 14 tisíc, z toho tři sta dětí. Minské dohody se staly jen cárem papíru. Bývalá kancléřka Merkelová později vysvětlila, že smyslem dohod byla hra o čas, který Ukrajina získala na vyzbrojení.

Herec Volodymyr Zelenský byl zvolen prezidentem především proto, že slíbil občanskou válku na východě Ukrajiny ukončit. Možná sám věřil, že bude ztělesňovat charakterní roli mírotvůrce a po čase mordování nastane čas hojení. Autoři scénáře se však necítili být vázáni jeho předvolebními sliby ani psychologií vývoje jednající postavy, a tak lehkou rukou přetvořili naivního sluhu lidu na uchazeče o vstup do NATO a roztleskávače zamýšlené války proti Rusku. Hned po začátku vyprovokované SVO dodával Zelenskému aureolu statečnosti a odhodlanosti vojenský volnočasový kostým, v němž herec v roli prezidenta vítal návštěvy cizozemských loutek (v rolích státníků) a v němž dodnes jezdí po světě řečnit, shánět finance, munici a zbraně. O tom, nakolik se tento nevoják ochotný mobilizovat na rozpadající se frontu i odpírače a zraněné veterány, sžil se svou úlohou vojevůdce a vyvoleného pokořitele Ruska, se lze jen dohadovat. Jeho měnící se fyziognomie však naznačuje, že realitu už vnímá jenom v pauzách, které jsou stále kratší. S velkou přemírou laskavosti bychom touto loutkou, angažovanou pro hru, jejíž konec nedokáže dohlédnout, mohli pouze lidsky pohrdat. Kdyby její ochota producírovat se ve světle ramp jako autentický politik nebyla zaplacena smrtí statisíců padlých (na obou stranách) a kdyby tato prodlužovaná a nejen zbrojařskými kruhy vítaná válka, jejímž se stal Zelenský maskotem, nepřeformátovala mysl mnohých obyvatel Evropy do fanatické nenávisti vůči Rusku a Rusům.

Téměř osmdesát let po konci druhé světové války svrhli někdejší spojenci Rusko z piedestalu vítězných mocností a bez ohledu na uzavřené smlouvy (včetně Charty OSN) je označují za úhlavního nepřítele. Ve jménu ohrožené demokracie je potlačováno právo národů na sebeurčení a výsledky referend na Krymu a v Doněcké a Luhaňské republice nejsou respektovány.

V roce 2012 dostala EU Nobelovu cenu míru za to, že zajišťuje mírové soužití národů na evropském kontinentu. Dnes EU šíří davovou psychózu nenávisti vůči všemu ruskému (včetně sportu a umění) a zmanipulovaní Evropané přispívají do sbírek na nákup zbraní a munice. Zatímco ojedinělí autentičtí politici, kteří ještě disponují předvídavostí i svědomím a preferují jednání o příměří (Orbán a Fico), jsou v klatbě a hrozí jim „majdany“ politické loutky, ať už zvolené nebo jmenované, recitují předepsané bojové repliky a neobjektivní objektivy jim dodávají punc pravosti.

Obávám se, že i někteří z těch stovek debatérů, kteří 3.5.2014 vnímali masakr v oděském Domě odborů jako hromadnou vraždu a odsuzovali propagandistický článek jako účelovou lež, vyměnili po deseti letech mediální masáže svůj názor za pohodlnější většinový postoj a vřadili se do stáda „slušných“ lidí, neboť v názorové jednotě vidí pro sebe bezpečí. Těch, kteří své názory neopustili a dál je zpřesňují četbou „závadových“ webů, nebo sami píší ozdrojované komentáře, není mnoho. Ale v době boje proti „dezinformacím“, kdy jsou lidé trestně stíhaní za svobodný názor, v čase všeobecného klamu, je šíření (sdílení) pravdy revolučním činem. Právo na odpor dané Listinou základních práv a svobod, bylo do naší ústavy zakotveno v lepších časech jako pojistka pro ty horší. A ty už prožíváme. Současná krize důvěry v sebe (coby národ) ve spojení s krizí důvěry ve spravedlnost (mezinárodního práva) je však i u občanů dosud odolávajících démonu souhlasu, natolik hluboká, že je k pokračování v odporu pohání spíše vlastní svědomí, než naděje, že Evropu lze před bubnováním do velké války ještě zachránit.

Když se pod havlovským heslem, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, šikují do boje proti svobodě slova i ústavní činitelé a veřejnoprávní média (hlídací psi demokracie), a když slovo MÍR se ocitá na seznamu podezřelých pojmů, stává se Orwellova kniha (1984), dlouho řazená k žánru sci fi, vhodným manuálem k aktuálnímu použití.

Jaroslav Bašta, spisovatel, archeolog, historik, diplomat a politik už před devíti lety v komentáři varoval před rozpoutáním války na Ukrajině a před nebezpečím konfliktu s jadernou mocností. Při našem posledním setkání připsal na nemocničním lůžku smutné doplnění: „Volný pád ke třetí světové úspěšně pokračuje.“ Stále ale doufal, že „po pádu na dno přijde zase vzestup a rekonstrukce.“

Neboť je čas boření a pak čas stavění. Otázka je, zda z toho, co se dnes ve jménu „zachování evropských hodnot“ boří a plundruje, zbudou alespoň nosné zdi k použití při budování nové stavby. Moje generace už u toho stavění asi pomáhat nebude. Ale u současné fáze boření můžeme alespoň překážet a brzdit plánovanou asanaci a výmaz kolektivní paměti.

Omlouvám se za zdánlivě pesimistické vyznění textu. V první verzi to bylo ještě o level horší. Závěr, který jsem pak zcenzurovala, totiž vypadal doslova takto:

Zatím ale i mnoho vzdělaných a zkušených lidí zavírá před realitou oči. Uhranuti magií obrazovek, tak jako vězni v Platónově jeskyni, nevnímají, že sledují stínohru. Veliký záblesk jim v poslední vteřině nasvítí skutečnost, než se stanou stíny na zdi.

Věty předchozího odstavce psaného kurzívou si tedy, prosím, škrtněte. Místo nich přikládám úryvek ze songu našeho národního barda a věštce Karla Kryla:

Ďábel nás hnal a šli jsme jako ovce,
Každý z nás znal, že zvěř se stane z lovce,
Každý však šel a na chytrost měl štempl,
Náš cíl se skvěl, jsi proti, tak jsi lempl!