Způsob, jakým prezident Pavel a média ovládána koaliční vládou komentují 79. výročí konce války a osvobození Československa, nápadně připomíná politické přelomy, kterými prošel český a slovenský národ v nedaleké minulosti.
Vyznačovaly se zatažením železné opony, která měla bránit objektivnímu posouzení předchozího období. Zánik státu Čechů a Slováků, v kterém měly menšiny zaručena práva a jemuž dnes Karel Hvížďala odepírá demokratický charakter, byl provázen šestiletým mytím mozků a přípravou konečného řešení české otázky.
Vědí dnes vůbec mladí lidé, že nacisté vypracovali plány na odstranění českého národa z povrchu zemského a že jen porážka Německa tomu zabránila? Květnové vítězství 1945 česká veřejnost vítala s radostí, která předčila nadšení Čechů nad pádem nenáviděného Rakouska v říjnu 1918.
Kdo to neprožil, nedovede si představit, jak lidé toto zmrtvýchvstání po celý rok slavili tancem na ulicích, jak byli vděčni Rudé armádě, prezidentu Benešovi–osvoboditeli a všem, kdo přispěl k porážce „hnědého moru“.
Já si to dobře pamatuji, bylo mi 17, ale dnešní pan prezident nic z toho nepovažuje za důležité, víc ho zaměstnává majetek Lichtenštejnů a mírumilovnost představitelů sudetských spolků. Mlčí se o tom, že naprostá většina národa se po válce s nadšením pustila do budování nového státu ve znamení demokracie obohacené o ideály sociální spravedlnosti, které ani násilná sovětizace po roce 1948 nemohla umlčet. Hlavní slovo v Pražském jaru 1968 měli lidé, kteří nechtěli podrobení východním režimem vyměnit za podrobení na tom západním. Odpovídá bezvýhradná podpora kyjevského režimu zájmům českého národa?
► Válka na Ukrajině a Mnichovská krize jako nebe a dudy
Mluvíme-li o konci války, je třeba připomenout dnes již záměrně nepřipomínané úsilí K.H. Franka, který se v posledních týdnech své moci snažil navázat kontakt s vedením americké armády. Šlo mu o to, aby se poslední bojeschopná německá armáda generála Schörnera mohla vzdát bez boje Američanům, kteří by zase měli možnost obsadit dosud Rudou armádou neosvobozené území Protektorátu. (Pozn. Naší Pravdy: podrobněji ZDE)
Tento pokus byl doprovázen varováním o smrtelném nebezpečí hrozícím z bolševické východní mocnosti. Čtu-li dnešní projevy představitelů státu a mnoha dalších komentátorů květnového převratu (stali jsme se gubernií bolševického Ruska), nemohu si nepoložit otázku – měl tedy K.H. Frank pravdu? Možná odpověď je pouze ano-ne, nic třetího.
Řekneme-li ano, z německých okupantů uděláme představitele Západu. Je na místě se ptát, proč se dnes vytahují nacistické fráze, které měly ospravedlnit neuvěřitelná zvěrstva oddílů SS a Wehrmachtu páchaná v Sovětském svazu?
Dalším tvrzením, které se předkládá veřejnosti, je dvojí fráze – na jedné straně se velebí Německo jako země, která se dokonale zbavila nacistické minulosti, na druhé straně se Rusko haní jako nepřítel a bez skrupulí přirovnává k Hitlerovu Německu. O bojích na Ukrajině se mluví jako o válce, která „si nijak nezadá s tou druhou svou ničivostí“. Tato tvrzení jsou diktována okamžitým politickým zájmem a nelze je ponechat bez kritického komentáře.
- Za prvé: Amerika a Británie ihned po válce zapojila německé vojenské a výzvědné specialisty do války proti Sovětskému svazu. Adenaerovy zákony o „škodách způsobených denacifikací“ zabránily souzení a trestání válečných zločinců. K tomu došlo se zpožděním 15 let, vynuceným zoufalou reakcí synů a vnuků proti generálnímu pardonu udělenému nacistickým válečným zločincům, kteří se v čase studené války obratem stali spojenci západních demokratů. (O kapitalismus nešlo, protože Hitler byl se všemi árijskými průmyslníky, zbrojaři, finančníky a obchodníka zadobře.) Co může být horším potvrzením této věci než dokonalá „demokratizace“ generála Reinharda Gehlena, šéfa výzvědné služby, pověřeného vyšetřováním sovětských zajatců. Za své nesčetné válečné zločiny byl v Sovětském svazu odsouzen k smrti. V USA byl spolu s tisíci Hitlerových specialistů, navzdory americkým zákonům, omilostněn a v Adenaerově Německu ho pověřili zřízením a vedením spolkové armády. Tomu se říká udělat z kozla zahradníka. Nepotřebuje to komentář – není to jediný případ podobného zázračného prozření a převtělení vysokých německých válečníků.
- Za druhé: Ruská federace, která vznikla pod patronací amerických šiřitelů kapitalismu a demokracie, převzala na sebe závazky SSSR, rozmetala starý hospodářský systém a octla se v hospodářském a duchovním úpadku připomínajícím nejhorší časy této nešťastné země. Jak je možné, že se po několika letech opět stalo hrozbou západním demokraciím?
- Proč Putina již několik let před vpádem ruské armády na Ukrajinu srovnávali s Hitlerem a uštědřovali mu nejhorší nadávky – zabiják, šílenec, zločinec, predátor, usurpátor etc. Proč se Rusko stalo znovu ztělesněním bolševického barbarství? Proč ten veletoč? Čím se Putin provinil? Tím, že pomohl rozvrácené zemi, která přišla rozpadem hranic o 23 miliónů ruských občanů (8 miliónů se octlo na Ukrajině), vzpamatovat se z ponížení a bídy? Tím, že začal bránit integritu země (znemožnil Chodorkovskému a dalším oligarchům prodat přírodní zdroje Sibiře americkým soukromým společnostem), ukončil místní války, obnovil v zemi pořádek a zpustošené armádě dovolil povstat z mrtvých? Tím, že přiznává Sovětskému svazu rozhodující zásluhu za zničení Hitlerovy Třetí říše? Přesto nebo právě proto ho trest Západu neminul – na Varšavské konferenci NATO 2017 byl vyhlášen za nepřítele číslo jedna.
Co ještě dodat? V čase, kdy se kyvadlo dějin přesmykne na druhou stranu, dostane kritika předchozího režimu volnou ruku – vše je dovoleno. Zamrazilo mne, že kdosi využil příležitost a znovu uvedl Fučíkovu čest v pochybnost (někdo asi nemůže zapomenout na jeho druhou mediální popravu), a šokovala mne také mnohokrát opakovaná zpráva o krádežích a násilnostech páchaných ruskými vojáky. Cožpak vojáci jiných armád byli svatoušci? Připomeňme italský film Horalka se Sofií Lorenovou a řadu dalších románů a filmů, ukazujících rub statečnosti a hrdinství. Vybavuje se mi brožura s výčtem podobných přečinů amerických vojáků (ti ovšem neprošli takovým peklem války jako ruští, nebyli svědky takových hrůz, jaké páchali němečtí vojáci v Rumunsku, v Pobaltí, na Ukrajině a všude, kde prováděli rasové a politické čistky), ale kdo by dnes prověřoval platnost těchto dokumentů? Historici studující totalitní režimy to určitě nebudou, raději je nechají tlít v nedostupných archivech. (Ostatně autor zmíněné brožury o amerických násilnících si po letech spravoval reputaci psaním o zločinech české tajné policie. Budiž.)
Také prezidentova slova o „dnešní válce rovnocenné ničením té druhé, nejhorší v dějinách“, mě zarazila. Připadají mi jako malování čerta na zeď. Takové zjednodušení, vyvolané potřebou chvíle, se dá těžko omluvit. Kde je metafyzická hrůza holokaustu? Kde zůstalo celoplošné bombardování měst v mnoha zemích vrcholící spálením Drážďan pár dní před koncem války? Kde je použití atomové pumy ve dvou dosud bombardováním nezničených japonských měst v době, kdy Japonci nechtěli podepsat kapitulaci jen proto, že trvali na zachování císařského majestátu? (Když byly Hirošima a Nagasaki obráceny v popel a dým, Američané se zachováním císařství souhlasili.) Připomínka těchto hrůz vybavuje hned řadu okolností, které veřejnost nezná, a mnohým dnešním lidem u moci to vyhovuje.
Myslím, že Petru Kolářovi, prezidentovu „příteli po boku“, nekřivdím, že v generálově negativní reakci na jubileum vidím zřetelné stopy názorů zbrojního experta spojeného s americkým válečným průmyslem. Odkud se jen bere ta neochvějná touha válčit až do kýženého vítězného konce? Vymýšlím si? Ne. Cituji Kolářovo prohlášení o tom, že český ambasador se může vrátiti do Moskvy „až bude Rusko poraženo, omluví se, bude Ukrajině platit reparace a bude se chovat jako normální stát.“ (Právo 7. května) Neodpovídá ta předpověď lidovému rčení „až na svatého Dyndy“?