Nejen na Slovensku, ale iv Česku je mnoho lidí, kteří přejí Robertu Ficovi, aby přežil pokus o atentát a aby se vrátil do politiky, protože práce, na kterou se ujal, není hotová. Hraje se o hodně.
Vedle přirozeného soucitu s člověkem, který je obětí nenávistné atmosféry, proto jsou patrné i obavy ze ztráty silného politického lídra a státníka, kterého nepotřebuje pouze Slovensko, ale i Evropa.
V debatě po atentátu se v nejrůznějších podobách skloňuje demokracie. Hovoří se o útoku na demokracii, o ohrožení demokracie, potřebě demokracie a o návratu k demokratické tradici.
To, co ale v přímém přenosu sledujeme, je inflace demokracie, vyprazdňování tohoto pojmu jeho nadužíváním. Již déle je zřejmé, že politiky, kteří mají patetickou starost o demokracii, nezajímají lidé, a politikům, kteří mají starost o lidi, se nadává do populistů, kteří jsou hrozbou pro demokracii.
Ve svém původním smyslu je demokracie vládou lidu. V angličtině exituje bonmot, že každý stejk, který má nějaký přívlastek, je vlastně karbanátka, a každá demokracie s přívlastkem je vlastně totalita.
Liberální demokracie, která se dnes pasuje na oficiální ideologii kolektivního Západu, nemá s vládou lidu mnoho společného. Nad člověkem s jeho přirozenými potřebami a nedůvěrou k novotám, které rozum nebere, elitářští demokraté ohrnují nos. Z duše nenávidí politiky, kteří s touto většinovou „spodinou“ komunikují. O své demokratické karbanátě jsou přesvědčeni, že nemá alternativu. Všechno ale má alternativu.
Největším paradoxem liberální demokracie je, že jejími představiteli nejsou ani liberálové, ani demokraté. Jsou to vystudovaní technokraté, kteří nemají lidem kromě abstraktních sloganů co nabídnout.
To je důvod, proč nedokážou regulérně vyhrát v politické soutěži. Současně jako garanti jediné povolené demokracie nemají od svých sponzorů povoleno přehrát. Ustoupit by znamenalo riskovat vládu lidu, demokracii bez přívlastků. Hrozilo by riziko, že si občané položí otázku, zda potřebují ke spokojenému životu finanční oligarchii, nadnárodní korporace, chamtivých miliardářů, respektive či potřebují, aby se jim politici, angažovaní žurnalisté a různé politické nevládky a neziskovky postarali o chudobu, korupci, nesvobodu.
Od neschopnosti vyhrát vede k neschopnosti přehrát jednoduchá zkratka. Je to pýcha. Přesvědčení o vlastní nadřazenosti je handicap, který politika stojí hlasy a který mu současně brání akceptovat, že ty hlasy získal kdosi podřadný. V této pasti se nyní pyšní demokraté ocitli společně s iniciativním „vrahem-intelektuálem“, který na sebe vzal úkol zbavit Slovensko nenáviděného populisty. Liberálním demokratům prokázal tento člověk medvědí službu. Odhalil širokému publiku, že z rutinní volební procedury, kdy se u moci střídají politické strany, se stal zápas na život a na smrt.
Smrtelným ohrožením pro lidi dobré vůle nejsou střelci, ale ti, kteří jim nabíjejí zbraň. Nebezpečný je ten, kdo ukazuje prstem na toho, koho je třeba zrušit. A nejnebezpečnější jsou nevolitelní fanatici, kteří neumějí prohrát.