Nezisková organizace PAQ Research mediálně zručného levicového sociologa, člena NERVu, Daniela Prokopa, zveřejnila minulý týden studii, v níž kritizuje dosavadní nastavení daně z nemovitých věcí, jejíž pro řadu občanů nečekané a mnohdy horentní zvýšení zaskočilo v předvolebním čase už tak vládní politikou rozčarovanou veřejnost.
Média jsou studií fascinována, na všech velkých informačních serverech i v tisku se o ní objevily články a autoři byli žurnalisty pasováni na experty, jimž by zřejmě měla vláda naslouchat.
Výzkumníci z PAQ Research založili svou kritiku dosavadního systému daně z nemovitostí na šokantním odhalení, že prý současné zvýšení daně z nemovitostí zasáhlo především chudší domácnosti, které za ní zaplatí vyšší procento ze svých příjmů než domácnosti bohaté. To je vskutku objevné zjištění.
Chudší domácnosti platí vyšší procento ze svých příjmů než domácnosti bohaté prakticky u všech běžných výdajů, nejen u daně z nemovitostí. Také DPH a spotřební daně, nájmy i pokuty pro ně představují větší zátěž než pro bohaté. Na tento triviální poznatek není třeba rozsáhlých analýz a početných štábů „expertů“ z neziskovek.
Tuto údajnou nespravedlnost hodlají „experti“ řešit návrhem počítat daň z nemovitostí nikoliv dnešním poněkud komplikovaným systémem na základě výměry a řady koeficientů, ale z tržní hodnoty nemovitosti. Ten prý je podle nich spravedlivější a mají ho v řadě vyspělých západních zemích. Předpokládá tržní ocenění všech nemovitostí a spolehlivé cenové mapy a rozpočet se bude plnit na úkor bohatých, zatímco chudáci si prý uleví. A je třeba jít dál v danění majetku a méně danit práci, volají novodobí „přátelé lidu“.
Když to říkají „experti“ z neziskovky a mají to na Západě, tak to přece musí být pravda, přesvědčují čtenáře média. Ve skutečnosti se za tímto návrhem skrývá další útok progresivistů na českou střední třídu a její postavení.
Velká část našich občanů vlastní nemovitý majetek získaný dědictvím, nebo pořízený z vlastních zdaněných příjmů. Lidé historicky nedávno také nabyli nemovité majetky v procesu restitucí a privatizace, převažuje u nás vlastnické bydlení, statisíce lidí jsou vlastníky zemědělské půdy. Jsme národem chatařů a chalupářů. Díky majitelům nemovitostí naše města, vesnice a krajina nepustnou a rozkvétají.
A právě tito lidé jsou trnem v oku progresivistům. Jejich ideálem je pauper závislý na sociálních dávkách a dotacích na bydlení, nevlastník žijící ve státních a obecních bytech, námezdní pracující nestarající se o nic, vydíratelný a manipulovatelný.
Vysoké zdanění práce, kritizované „experty“, u nás evidentně vůbec nevadí dlouhodobě rekordně nízké nezaměstnanosti, takže důvod jeho nahrazování majetkovými daněmi je pouze z ciziny opsanou moudrostí, která s českou realitou nemá nic společného. Naopak daň z nemovitostí je veskrze nemravná, neboť sankcionuje samotné vlastnictví majetku pořízeného ze zdaněných příjmů občanů. Navíc u finančního majetku stát daní pouze výnosy, zatímco u nemovitostí uvaluje daň za vlastnictví jako takové.
Výpočet této daně z tržní hodnoty nemovitosti je zjevný útok na vlastnictví, který nemá se sociální spravedlností nic společného. U nás drtivá většina vlastníků nemovitostí nejsou boháči žijící v luxusu.
Jen pro připomenutí – každá „psí bouda“ v Praze má tržní hodnotu v řádu statisíců, nic od garážového státní výše se nepořídí pod milión korun. Ve velkých městech se tomu cenová úroveň blíží. Žijí v nich lidé s průměrnými a podprůměrnými platy, důchodci, mladé rodiny splácející půjčky a hypotéky, žádní boháči.
Chceme je srazit do bídy „milionářskou“ daní z nemovitostí? Chceme je vysokými daněmi dohnat k prodeji, a tak řešit nedostatek bytů na trhu, jak někdy bezostyšně navrhují někteří levicoví aktivisté? Nezvýšila jim vláda svou politikou náklady na bydlení dostatečně enormní eskalací cen elektřiny, plynu, tepla a vody? Chceme je daňovou zátěží vyhnat ze střední třídy mezi chudáky a pak jim vyplácet sociální dávky a doplatky na bydlení?
Autorům těchto návrhů nejde o žádnou sociální spravedlnost. Je to další skrytý útok na střední třídu, na vlastnictví a vlastníky, jejichž hodnoty a způsob života jsou překážkou naplňování „vznešených“ cílů pokrokových zachránců planety.
Argument, že to tak mají někde na Západě, rovněž nemůže obstát. Je nesmysl mechanicky, bez posouzení naší konkrétní situace a možných dopadů, aplikovat systémy, které historicky vznikly a existují v diametrálně odlišných podmínkách. Další „sovětské zkušenosti“, tentokrát s opačným znaménkem, nepotřebujeme.