Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.: Esej o hodnotách západní civilizace (1)

Příčina všech zmatků ve světě spočívá v tom,
že lidé nerozeznávají nezbytné od zbytného,
že nechtějí rozlišovat cenné od bezcenného,
a že se ženou jako stádo ne tam,
kam je třeba jít, ale kam se jde.

Jan Amos Komenský

Hodnota je to, o co se má člověk snažit.
Co stojí za to, aby se stalo předmětem chtění.

František Krejčí

Po člověku by mělo zůstat víc,
než jen prázdný měch od vypitého vína.

Antický myslitel

Úvodem

Žijeme v 21. století. Obklopuje nás svět podivuhodných a nepřeberných hodnot, ale i nevyřešených otázek a nevypočitatelných nebezpečí. Prožíváme je na území civilizace, zvané západní, od objevení a osídlování Ameriky Evropany též euroamerické nebo euroatlantické.

Samuel Phillips Huntington

Civilizací označujeme vyšší kulturně historický celek, který sdružuje lidská společenství, vyznávající stejné nebo podobné hodnoty a vedoucí stejný nebo podobný způsob života. Odborná literatura uvádí vedle řady civilizací minulosti (mezopotámská, egyptská, řecko-římská), řadu civilizací současných. Jsou to: civilizace západní, pravoslavně slovanská, islámská, konfuciánská, japonská, hinduistická, latinsko-americká, africká. Známý badatel v oblasti civilizací S.P. Huntington usoudil, že dosavadní boje mezi ideologiemi a jinými konflikty budou vystřídány zápasem civilizací, které na sebe narazí při prosazování svých hodnot a zájmů. 

Pokud jde o západní civilizaci, někteří ji vidí v plném rozkvětu. Někteří však mluví o jejím soumraku a o sebezničujícím chování vedoucím k zániku.

Jeden z prvních myslitelů nové doby, který začal uvažovat o dějinách civilizace, byl neapolský filosof, historik a právník Giambattista Vico (1668-1744). Podle něho jsou dějiny vývojem lidského ducha. Lidé z vlastní vůle uskutečňují ideu své podstaty, směřující k pokroku. Jejich vzdělanost přenáší své sídlo z lesů a chýší do vesnic a měst, a posléze se zabydluje v akademiích.

Přirozenost národů je nejdříve surová, pak přísná, ponenáhlu se stává mírnou, rozmařilou a nakonec nevázanou. Lidé si opatřují zpočátku jen věci nutné, pak si všímají věcí prospěšných, pohodlných, půvabných. Až se luxus z mnohostranného komfortu zvrhne v pošetilé zneužívání věcí, k nevážnosti k nim, k zbytečnému plýtvání, odkládání a vyhazování věcí. Bují marnotratná nehospodárnost a nešetrnost.

A to je počátek konce civilizace. Tak podle G. Vica spěje civilizace k svému zániku.

Vicova myšlenka se dnes jeví velmi aktuální. Cožpak my, a zvláště pak ve vyspělých zemích, nežijeme rozmařile a nevázaně? A dokážeme se vrátit k rozumnému a šetrnému hospodaření? K hospodaření našich otců a dědů? Dokážeme opustit neomezený konzum a vyměnit jej za střídmé a skromné zacházení s věcmi, kterých si budeme vážit, které budeme opatrovat a které nebudeme lehkomyslně odkládat a nahrazovat novými? 

Civilizaci udržují ty ideje, které ji po tisíciletí utvářely. Zkusme uvažovat, které ideje to v naší civilizaci jsou, a jaký je jejich osud v přítomné době.

Nejstarší památky lidských dějin v evropském světadíle objevili archeologové na ostrovech Egejského moře a na pobřeží Peloponésu. Pocházejí z 3. tisíciletí př.n.l. Jméno Europa dostalo toto území po sličné hrdince jedné z bájí o Diovi, vládci božského Olympu. Ten ji prý v podobě býka unesl z Foinikie na Krétu. Směr pohybu bájného únosu není bez symbolického významu. Počátek evropských dějin je zároveň počátkem vývoje řecké kultury. A ta osobitým způsobem vstřebala a přetvořila prvky tehdejších bohatých orintálních kultur, dnes již dávno zaniklých, jako byla kultura egyptská a kultura mezopotámská.

Řecká kultura se postupně rozšířila na území podél celého Středozemního moře a neztratila svůj dominantní vliv, ani když Řeky vystřídali Římané, druhý slavný národ starověku. Zbudovali mocné Imperium Romanum. Rozšířili je daleko na sever, k Dunaji a k Rýnu, ba až do Hispánie a Británie, na jihu do Afriky. K vyspělé kultuře řecké patřila láska k moudrosti (filosofie a věda), pěstování tělesné zdatnosti (olympijské a jiné atletické závody a hry), obdivuhodné chrámy, sochy, divadlo, poesie. Harmonie životního slohu, krása těla i ducha (kalokágathie) se u nich postupně sdružila s odmítnutím aristokratické vlády a s demokratickou správou obce.

Římané řeckou kulturu přejali a připojili k ní prvky dalšího vývoje, zvláště v architektuře a v organizaci veřejné správy. Sestavili propracovaný soubor zákonů – „Římské právo“. Bylo to právo civilní (občanské, manželské, dědické, zástavní, obchodní) a právo trestní. Ten soubor neztratil svůj didaktický význam ani v moderní době. Studenti na právnické fakultě skládali ještě nedávno zkoušky z „Římana“. Politicky ovšem Římané opustili časem republiku a ustavili mocné císařství. Řeckořímská antika je otrokářská a povýšená nad jinonárodní „barbary“. Rovnost mezi lidmi je myšlenkou jen některých filosofů, jako byli např. stoici.

Za časů násilné římské světovlády se antický svět pokřesťanštil. A tak další vývoj evropské kultury spočívá nejen na základech řecko-římských, ale i křesťanských.

Z nepřeberného bohatství antického myšlenkového pokladu vybereme jen nepatrnou ukázku. Je prastará. A přece se nijak neliší od způsobu myšlení dnešního člověka. 

Antický Řek, jako každý tvor na Zemi, byl svou podstatou od samého počátku součástí přírody a přírodního prostředí. Příroda mu poskytovala všechno, co potřeboval pro svůj způsob života a obživy. Sběrač, lovec, pastevec, zemědělec, řemeslník – všichni se živili jen dík tomu, co získali od přírody. V praktických činnostech nabývali zkušenosti o tom, co dělat, aby jejich součinnost s přírodou byla co nejúspěšnější. A dosahovali v tom pokroku.

Sbor kmetů v Sofokleově tragédii „Antigona“ (5. stol. př.n.l.) vypočítává, co všechno člověk umí. Oře půdu s pluhem a s koňským potahem. Plaví se s lodí i bouřlivým mořem. Chytá zvěř, opeřence i šelmy, ovládá bujné koně i divoké býky. Zakládá obce, vládne myšlením i řečí. „A je ke zlu a hned zas k dobru náchylen. Když šetří zákony vlasti a práva bohy určená a město povznáší, činí dobro. Opak je nepěkná špatnost.“ „Mocného sice je mnoho, však člověk všeho je mocnější“, deklamuje sbor. „I trapných nemocí ví, jak se vystříhat. Však smrti neumí se zbýt.“ To konstatuje sbor starců v nesmrtelné tragédii.

Ta tragédie se vztahuje ke konfliktu, který se v dějinách stále vrací. Ke konfliktu mezi nepsanými zákony lidskosti a tvrdými zákony vládců. Ke konfliktu mezi svědomím a mocí.

Sofokleově tragédii je již více než 2500 let. Tak dávno je tomu, co herci předvedli, jak Antigona alespoň symbolicky na bojišti pohřbila svého bratra, proti zákazu vladaře. Ale ani v moderní době na ni dramaturgové nezapomínají, ani v divadle ani ve filmu. Antigonin konflikt mezi příkazem svědomí a příkazem vládnoucí moci nepřestává vzrušovat ani dnešní myslitele. Ukazuje se, že jde o konflikt v dějinách naší civilizace trvalý.

Příspěvek byl publikován v rubrice ►DŮLEŽITÉ, Dějiny a současnost se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *