Mozky vládních politiků přes média zvrací své vize světlých zítřků a vítězství EU svým voličům s vírou, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou.
Už se mi nedělá špatně, jen je mi strašně smutno. Většina z těch, co dorazí k volbám, rozhodne o tom, koho si přejeme poslat do Bruselu.
O tom, co si zasloužíme, rozhodnou ti, co volit nepůjdou! Voliče nezajímá, zda budou za měsíc ještě vůbec žít, ale řeší dožití v roce 2050 a vliv kravských prdů na oteplování Země. Nechápu to a je mi z toho smutno. Válka nám klepe na dveře našich domů – my ale řešíme medvědy na slovenských horách.
Konečně bude moci křiknout premiér: Jsme ve válce s Ruskem. Žádná metafora, ale realita. Konečně. Mnohým politiků, politickým neziskovkám, a samozřejmě většině našich umělců se splní sen o MÍRU, který hned poté, co válku vyhrajeme – nastane.
Co když ale tři, čtyři rakety zničí vybrané cíle a ochromí naši zem, a hrozba dalších zásahů způsobí, že se ostatní členové v NATO zaleknou rozpoutání poslední války pro obranu zemičky, kterou nikdo pořádně nezná, a která si za to nakonec svou aktivistickou, sebepoškozující a hloupou politikou může sama. Naposled to takto spojenci vyhodnotili v Mnichově v roce 1938, a to jim rozhodně nehrozilo totální zničení Evropy nebo světa. Nedá se vyloučit, že pak po bezpodmínečné kapitulaci uzavřeme s Ruskem věčný mír i bez toho, že se k nám bude štrachat přes okolní země jejich armáda.
Myslím, že naši občané stejně jako dnes situaci vyhodnotí tak, že vláda chyby neudělala, vládla dobře a může v tom pokračovat, jen podle notiček z Moskvy. Aktivisté a ukro-občané sundají ukrajinské a vyvěsí ruské vlajky. Umělci znovu prozřou a začnou obdivovat východ. Premiér se na ruském velvyslanectví nebude trápit s angličtinou a stejně jako prezident opráší ruštinu.
MOŽNÁ TU BUDE JEN SPÁLENÁ ZEM. V každém případě dostaneme to, co si zasloužíme. V roce 1918 dostali naši předci republiku proto, že udělali vše, aby toho dosáhli. V r. 1948 jsme chtěli budovat socialistickou společnost a také jsme dostali, co jsme si zasloužili. V r. 1989 jsme zatoužili po svobodě a kapitalismu. Co chceme dnes? Co si zasloužíme?