Při četbě novin a poslechu zpráv každou chvíli narazíme na tvrzení, které v nás vzbuzuje větší nebo menší nesouhlas a odpor, přestože vypadá na pohled jako pravda, jako něco, co nelze popřít.
Jakmile však dané sdělení zasadíme do širších souvislostí, nabývá jiný, někdy přímo opačný význam.
Winstonu Churchillovi patří pozoruhodný výrok: „Za války se pravda často stává bodyguardem lži.“ Z těchto slov vyplývá, že nejen lež má mnoho podob, mnoho pater, ale že i pravda má mnoho odstínů, podob a úrovní. Skutečnost lze manipulací změnit.
V Právu se objevila rozsáhlá reportáž o tom, jak „sovětský voják zavraždil rolníka kvůli praseti“. To je jedna z nejodpornějších malých pravd, která má zdiskreditovat velkou historickou pravdu o rozhodující osvobozovací úloze sovětské armády.
Nebýt miliónů bojujících a padlých Rusů a ostatních příslušníků dalších národností Sovětského svazu, porobené evropské národy by se samy nedokázaly zbavit nacistického jha.
V těchto dnech nás média zavalila bohatým materiálem o vylodění západních vojsk v Normandii. Všechna čest americkým, britským a kanadským vojákům za otevření druhé fronty. Stalin o to západní spojence žádal již dlouho. Nikdo nemůže popřít, že pro Brity a Američany bylo vylodění už proto nezbytné, že bez jejich vpádu na německou půdu by se jejich podíl při poválečném dělení moci v Evropě podstatně zmenšil.
Bruce Lockhart: britský diplomat, tajný agent, novinář, spisovatel.
Churchill při zahájení útoku Wehrmachtu v létě 1941 proti Sovětskému svazu nevěřil, že komunistický stát tento nápor ustojí. Bruce Lockhart, britský diplomat, který řadu let působil v Praze, ve svých vzpomínkách psal o překvapení, které londýnským politikům připravil Stalin nečekanou obranou Moskvy a porážkou Paulusovy armády ve Stalingardu. Tehdy i mnozí londýnští konzervativci dospěli k závěru, že sepětí kremelských komisařů s většinou obyvatelstva nebylo válkou narušeno a že Rudá armáda se postupně konsolidovala a nabývala zkušeností a sil. V této fázi války bylo již vylodění ve Francii nezbytností.
Při pohledu na způsob, jakým se dnes prováděly oslavy této mohutné akce, kritickému divákovi se neodbytně do mysli vkrádají pochybnosti. Nejde o pravdivost dokumentů, nejde o podceňování obtíží této velkolepé námořní a pozemské operace a již vůbec ne o snižování pokory a úcty před tvůrci tohoto úspěchu od nejvyššího velitele až po posledního střelce a zákopníka.
Nevím proč, ale při sledování prvních výsadkových člunů bořících se do písku otřesně na mne zapůsobil jeden vteřinový záběr: voják vyskakuje z plavidla a je vzápětí zabit padajícími kovovými dveřmi. Tento voják byl dokonale zapomenut, nikdo mu neudělil posmrtné vyznamenání a také nikdo z jeho rodičů nebo sourozenců nebyl pozván na žádnou oslavu. Byl jenom bezejmennou obětí. Měl-li dívku, mohla se jím pyšnit?
Když se jen trochu zamyslíme, vyrojí se hned řada dalších otázek. Jak by asi vylodění probíhalo o rok dřív, kdy ještě probíhaly mohutné bitvy někde v západním Rusku, na Urale nebo u Leningradu? Oč by se celá operace ztížila, oč víc obětí by si vyžádala. Budiž, to už nezměníme. Západní stratégové jistě měli své důvody, proč Stalinovy výzvy k otevření druhé fronty nevyslyšeli již dříve. Jak dnes posoudíme Churchillem prosazené vylodění v Itálii? Kdo se začte do svědeckých knih Curzia Malalarteho Kaput a Kůže nebo se seznámí s románem Josefa Hellera Hlava XXII, bude mít nejednu bezesnou noc. Stačí jen uvést, že Řím a Neapol byly zasypány větším počtem leteckých pum než Londýn za celou dobu války.
Proč u nás o výročí Stalingradské bitvy neštěkl ani pes? V záplavě malých pravd i velkých lží o válce na Ukrajině by to byl rušivý moment. Mlčení o této zlomové události, kterou svým rozsahem a významem nezastíní žádná jiná válečná operace války, je také jakýmsi bodygardem oficiálních zvěstí o mohutné hybridní válce s Ruskem. Korunu všemu tomuto informačnímu žonglování nasadila přítomnost Volodymyra (Vladimira) Zelenského na tribuně oslav. V dané situaci si západní oslavovatelé nechtěli dovolit pozvat zástupce Ruské federace, která oficiálně převzala závazky zkrachovalého Sovětského svazu.
► Všechno je naruby: Banderovci jsou v Polsku oslavováni
Ale proč se právě Zelenskij stal představitelem bývalého Stalinova impéria? Proč může jako Rus a Žid, národnostní i náboženský konvertita, představovat čestného hosta?
Cožpak západní politici a ideologové nevědí, že se kyjevský režim, zejména po puči v roce 2014, opírá o radikální odpůrce Rusů, o krajní ukrajinské nacionalisty, kteří bojovali proti Sovětům v řadách SS a Wehrmachtu? Cožpak jim uniklo, že generál Zalužnyj, zasloužilý velitel ukrajinské armády, je obdivovatelem „Hrdinů Ukrajiny“, Bandery a Šucheviče?
Cožpak nevědí, jaké vřelé pouto spojuje Zelenského s bojovníky oddílu Azov, kteří se netají svým obdivem k nacistické armádě a k Hitlerově nenávisti k Rusům jako méněcennému slovanskému etniku (ostatně on se ani na Ukrajince, Poláky nebo Srby nedíval méně nevraživě).
Summa summarum – výročí vylodění se nestalo připomenutím hrůz, obětí a zmaru druhé světové války, nezdůraznilo nutnost míru, spolupráce mezi národy, nýbrž hrdě vztyčilo pochodeň nového tažení na Východ, vyhlásilo výzvu k jednotě v dobývání Ruské říše, která již od dob Řádu Německých rytířů, Napoleona a Hitlera nedává koloniálním silám Evropy a Ameriky pokoje a klidu. Co víc spojuje než nebetyčná nenávist? A tu je třeba jako nenasytného žrouta stále krmit.
Churchill se již v červnu 1945 vytasil s „neuvěřitelným (unbelieavable) plánem“ – bez váhání a na obrtlíku napadnout Rudou armádu, pokračovat v Hitlerově zkrachovaném díle. Západ přece v žádném případě nesmí dopustit, aby Stalin udržoval v srdci Evropy tak nebezpečnou vojenskou sílu. Roosevelt, Eisenhower, Montgomery shodili tento záměr se stolu – Churchill to zase jednou přestřelil!
Tak se stalo, že milión německých zajatců nedostal zpět zbraně a dále krempíroval v přeplněných a hladovějících táborech. Nejsem si jist, zda někteří dnešní váleční horlivci (je jich u nás tolik, že bychom je mohli, v čele s Fialou, Černochovou a Koláři, přímo vyvážet) si nepomyslí, že je škoda, že se Churchillův plán nepodařilo uskutečnit. Určitě bychom se nestali ruskou gubernií a Německo by okamžitě mohlo plnit svůj odvěký úkol být lídrem Nové Evropy, nového tažení na Východ. A o to dnes právě jde.