Potřebujeme „pravdivou historii“, říkají „moderní badatelé“ a tak rozvíjejí ad absurdum slova „hnus“ a „devastace“, jimiž jakýsi Farský charakterizoval naši minulost.
Hloupost spojená s propagandou a zákonem o protiprávnosti minulého režimu posunula naši minulost nejen mimo zákon, ale také mimo kontext dějin minulého století.
V naší společnosti platil a platí dávný bonmot Jiřího Suchého: „Je nebezpečné domnívat se cokoli.“ Pokud mě paměť neklame, byl součástí dialogu se Šlitrem Jak psát protestsongy. Dnes je dvojnásobně nebezpečné domnívat se, že historie let 1948-89 vlastně byla fascinující, protože jsme byli (mám na mysli můj ročník 1942) svědky takměř kontinuální proměny tehdejšího systému.
Rádi bychom odepsali první polovinu padesátých let jako náš smrtelný hřích, ale nesmíme zapomínat, že jsme byli pasivními účastníky pokusů o přerozdělení sfér vlivu, které byly dané výsledkem války. Existovala studená válka, v níž obě strany hledaly svoje „třídní nepřátele“. Proměňoval se poválečný svět, tedy i Evropa, přišla šedesátá léta a s nimi uvolnění mezi Západem a Východem.
Vznikla hnutí studentů v Německu a Francii, protesty proti válce ve Vietnamu a s tím spojená kulturní vlna. Pokračoval Elvis Presley, přišli Beatles, absurdní divadlo a filmové vlny všech proveniencí a mezi nimi i ta naše česká. Měnila se i politická situace v Československu. Úpěli jsme, volali po listopadu 1989 mnozí, když do proudu řeky odhazovali vlastní minulost.
V Cimrmanově hře Dobytí severního pólu cituje Čechoameričan, poručík biologie Beran, profesora McDonalda: „Až rozmrzneme, a budeme zase teplí, jako jsme vždy byli, my uvidíme úplně jiný svět, tvá vlast, Berane, již nebude úpět pod Rakouskem a ty se vrátíš domů.“ Magistr Šofr opraví letopočet na 1909 a dodá: „Pravda, ještě trochu úpíme, ale dá se to vydržet.“
Mé generaci se vyhnulo poválečné budovatelské nadšení. Plně ji zasáhlo teprve uvolnění konce padesátých let a pak již zmíněná léta šedesátá. Po roce 1959, kdy jsme maturovali na střední škole, jsme žili Semaforem, poslouchali Vodňanského se Skoumalem a Spirituál kvintet. Vznikla malá divadla i česká filmová vlna. Šedesátá léta byla celosvětový fenomén související s dospěním první poválečná generace.
Antonín Novotný
V roce 1960 se Československo stalo první zemí na světě, kde byl podle mínění prezidenta Antonína Novotného dokončen přechod k socialismu. Do názvu republiky se vloudilo dodatečné „S“ a na oslavu byla vyhlášena amnestie.
Jan Werich 
později vyprávěl, že Novotného to uklidnilo, přestal šťourat do různých věcí a dokonce si pořídil svého Čapka, spisovatele Jana Procházku.
Tím byly otevřeny dveře k omilostnění řady komunistů, provedené Kolderovou a Barnabitskou komisí. Výsledkem bylo, že Novotného skupina náhle dostala protivníka. Rehabilitovaní se označili za „progresivní“, takže na Novotného lidi zbyl termín konzervativní. Tato finta byla zopakována dlouho po roce 1989, kdy se pravicové strany označily za „demokratickou“ opozici.
MUDr. František Kriegel, CSc.
Pražské jaro navázalo na evropské rozvolnění šedesátých let, ale vnitropoliticky pokračoval souboj dvou frakcí KSČ. Není bez zajímavosti, že řada těch progresivních, mezi nimi Smrkovský, Kriegel, Pavel i o dost mladší Šiklová, byli považováni za „sekerníky“, tedy lidi, kteří na začátku padesátých let bezohledně bojovali o moc a pozice.
Josef Smrkovský
Pražské jaro dokázalo, že pouhá výměna vedení a ochota lidí schůzovat nic neřeší, pokud neexistuje realistický politický program. K vedení státu nestačí umět skákat šipku do bazénu a přijímat polibky hereček. Komunistická strana přišla v dubnu 1968 s akčním programem, jakousi snůškou plků velmi podobnou programovému prohlášení vlády z roku 2022:
„Povedeme si jinak, ale správně.“ Nebylo jasné, co bylo možné podniknout v ekonomické a politické struktuře té doby.
Naše ekonomika byla provázaná v rámci RVHP. Nikde nebyl náznak, kdo a jak naši zem předělá, kde se vezmou lidi a peníze. S velkou pravděpodobností lze tvrdit, že se většina občanů nepokusila do programu byť jen nahlédnout. Dubček zjevně nechápal geopolitiku a nedokázal si najít manévrovací prostor.
Světová mocnost tehdy usoudila, že hrozí pootevření dveří geopolitickým zájmům druhé strany a tak si zjednala pořádek na území vykolíkovaném výsledky druhé světové války. USA byly včas ujištěny, že se pomoc týká jen Československa.
Invaze byla svým způsobem operetní záležitost. Na jevišti je také zákaz střílet ostrými. Dubčekův nářek „co mi to udělali“ byl důkazem, že světovou politiku nepochopil. Musíme litovat každého tehdy zbytečně ztraceného života. „Přátelská pomoc“ totiž neměla v programu zabíjení.
Není to tak vždy. O dvacet let později se Američanům zprotivil jejich bývalý agent a 
zkurvysyn, panamský prezident Manuel Noriega.
Bral příliš vážně dohodu, podle které měli Američané předat Panamě kontrolu nad Průplavem. A tak došlo na operaci „Just Cause“. Bombardování bylo z hlediska USA správnou věcí, trvalo několik týdnů a zabilo, podle odhadu americké vlády, 2000-6000 lidí.
Noriegův náhradník odpřísáhl věrnost svému lidu na americké vojenské základně a bylo po ptákách. Václav Havel měl v té době napilno s vlastní prezidentskou volbou, takže mu byla nějaká Panama ukradená.
Od té doby se u nás neobjevil žádný hrdina, který by byl ochoten protestovat proti zvůli mocných. To se týká i Ukrajiny.