Doc. PhDr. Petr Sak, CSc.: Rozklad rodiny a národa, spontánní vývoj či cílená destrukce?

Sociální složka člověka, sociální osobnost, kopíruje strukturu sociálna. Obsahuje dimenze hodnotové orientace, sociálních rolí, a sociální normy chování a dimenzi sociálních entit.

Po řadu generací tuto dimenzi tvoří především rodina a národ. K zvnitřnění a osvojení těchto entit dochází v procesu sociálního zrání. Tento proces a jeho výsledky nejsou konstantní, odlišnosti jsou patrné v následných generacích. I v rámci jedné generace jsou však diference mezi jedinci, protože proces sociálního zrání a výsledná sociální zralost je individuální v souladu s jedinečným sociálním polem jedince.

Do sociálního zrání intervenuje řada procesů, od výchovy v rodině, působení školské soustavy, umění, médií, neziskových organizací a u posledních generací také digitálních technologií, včetně sociálních sítí. Od počátku devadesátých let po současnost pozorujeme u generací mládeže postupnou degradaci rodiny a národa. Tento proces má složku spontánního vývoje a složku vědomé podpory tohoto procesu degradace.

Dlouhodobě je známá myšlenka, chceš-li zničit národ, vezmi mu jazyk, kulturu, historii a mládež. Procesy likvidace národa probíhají ve všech složkách. Pro ilustraci může posloužit populární seriálová herečka Eva Burešová, která se na internetu pochlubila, že se svým synem mluví doma anglicky a nepochopila, proč ji lidé kritizují. Název mateřsky jazyk má svou logiku, jedná se o jazyk, s nímž mluví matka s dítětem.

Vysoké školy za peníze českých daňových poplatníků pořádají odborné konference, na nichž čeština není jedním z jednacích jazyků. Zatímco dříve rozhlas a televize sloužily ke kultivaci češtiny diváků a posluchačů, v současnosti se jazyková úroveň novinářů propadá na nepřijatelnou úroveň. Novináři, politici a manažéři vkládají do českých textů a projevů nesmyslně anglikanizmy, čímž si chtějí lacině a hloupě zvýšit prestiž.

Trvale probíhá přepisování historie, a zvláště u mladých generací velmi úspěšně. Opět ilustrace na příkladu dvou okupací Československa v jeho moderní historií.

Při okupaci Německem zahynulo 360 000 lidí a cílem Německa bylo část Čechů vyvraždit, část vyvézt na Sibiř a ze zbytku udělat otroky pro Němce, kteří obsadí území Československa, přiřazené k německé říši. Za likvidaci českého národy byl odpovědný Rienhard Heydrich. Zabránění v realizaci tohoto plánu stálo Sovětský svaz jen na území Československa 144 000 životů sovětských vojáků.

Za celou okupaci Československa Sovětským svazem od roku 1968 zahynulo 240 lidí a cílem SSSR bylo hranici s aliancí NATO obsadit Rudou armádou a ovlivňovat politiku Československa.

Po letech propagandistického působení je postoj velké části české populace k oběma státům nepřímo úměrný dopadům a cílům jejich okupace. Vůči SSSR a posléze Rusku vládne v Česku u značné části populace až živočišná nenávist, zatímco pro Německo jsme se stali ovládanou kolonií se vstřícnými nevolníky.

Pětikolační vláda Petra Fialy, která je při přepisování dějin obzvláště snaživá, dle Orwellova vzoru ministerstva pravdy zakládá „Radu pro paměťovou agendu“. Tento útvar bude komplementární k plukovníkovi Otakaru Foltýnovi, koordinujícímu strategickou komunikaci. Personální výběr pro strategickou komunikaci byl však tak nešťastný, že během několika dnů stačil plukovník zdiskreditovat a zesměšnit sebe i strategickou komunikaci.

Politická propaganda kritizuje a napadá vlastenecké pozice v politice a ve veřejném životě z nacionalizmu a přední ústavní činitelé demonstrují svou reservovanost až distanci k tématu národa a vlasti. Příklad mladé generaci dává bývalý předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský prohlášením, že se necítí být Čechem. Mladá generace je indoktrinována, že vlastenectví a češství je překážkou pro kariéru v těch nejlukrativnějších pozicích, především v Bruselu.

V minulosti byla rodina v popředí všech ideových a politických směrů. Rodinu jako základ společnosti chápaly všechny křesťanské církve, Gustav Husák a po několik století konservatizmus. Tradiční rodina je základní součástí evropských společností od dob křesťanství. Rodinu můžeme chápat jako syntetickou sociální entitu, tvořenou řadou sociálních rolí. Jedná se o role muže, manžela, otce, ženy, manželky, matky. Sociální role není něco, s čím se člověk rodí anebo k čemu automaticky dojde, na rozdíl od biologických atributů člověka.

Osvojení a zvnitřnění sociálních rolí je výsledkem procesu sociálního zrání, podmíněného sociálním polem člověka. Proto je ve společnosti tak vysoká rozmanitost v chování manželek, matek, manželů a otců. Podobně jako je u zvířat hra přípravou na skutečný život, také u lidí hra připravuje děti na dospělý život. Hra holčiček s panenkami je promítnutím mateřského potenciálu do sociálního zrání v segmentu sociální role maminka. Podstatnou část předmětu sociální pedagogiky tvoří sociální role a příprava dětí a mládeže na jejich převzetí. V rodinách, ale i v jiných sociálních skupinách a institucích jsou děti a mládež postupně vedeni k převzetí těchto rolí.

O tom, že se ve společnosti objevují sociálně deviantní až patologické jevy, svědčí i narušování sociálního zrání mladé generace v oblasti sociálních rolí. Dokumentarista Vít Klusák vyvolal štvanici proti básníkovi Jiřímu Žáčkovi kvůli básničce publikované v čítance pro 2. ročník, v níž promítá existenci holčiček do budoucí role maminky. Do patologických postojů Víta Klusáka se zřejmě promítá problematická výchova a sociální zrání v jeho dětství. Jeho argument, že holčičkám se nesmí říkat o budoucí roli maminky, protože se tím předurčuje jejich budoucnost, a bere se jim svoboda rozhodnutí pro dobu, kdy budou zralé pro mateřství, svědčí o jeho negramotnosti v oblasti sociální pedagogiky, sociologie výchovy, sociologii mládeže a sociologie dítěte. Představu Víta Klusáka dokonale naplňují děvčata Kamala a Amala, které roky žily s vlčí smečkou a nikdo jim neříkal o jejich potenciálním mateřství. Možná, kdyby se seznámil s jejich osudem, tak by byl ve svých úsudcích méně radikální. Podobnou kompetenci prokazují aktivistky z genderových neziskovek. Tragické je, že ke kampani se přidala tehdejší ministryně školství Kateřina Valachová vystudovaná právnička, ale s nulovou gramotností v oblasti sociální pedagogiky, sociologie výchovy, sociologie mládeže a sociologie dítěte. Při takové kvalifikaci a kompetenci ministrů školství je současná úroveň školství logickým důsledkem. Dramatický nedostatek odborné vzdělanosti a příslušné kvalifikace u aktivistky neziskovek řeší média jednoduše a rychle označením odborně negramotného aktivistky expertem.

Významnou součástí člověka je sociálno převedené do individuálního módu, přičemž významnou část sociálna tvoří sociální entity rodina a národ a sociabilita. Kvalita osobnosti a kvalita jejího života je do značné míry určena zvnitřněnou rodinou a národem, a to ve všech oblastech života. Jedinec odtržený a vytržený z rodiny a národa není plnohodnotným člověkem, protože sociální osobnost je nedílnou součástí člověka. Vnímáme lidi zrakově, sluchově či jinak postižené a hendikepované, ale člověka postiženého v jeho sociální složce obvykle nereflektujeme. Např. bezpečnost člověka je do značné míry odvislá od rodiny a národa. Postižení sociální složky osobnosti může být v kvalitě, to znamená, že sociální zrání probíhá v sociálním poli tvořeném různě kvalitními prvky a tomu odpovídá výsledná sociální zralost, nebo v kvantitě, jak silně jedinec zvnitřnil rodinu a národ. Rodina, komunita, národ tvoří základy sociální osobnosti, z nichž teprve se rodí sounáležitost s vyššími sociálními entitami jako je evropanství či lidství, jak prokázal můj sociologický empirický výzkum.

Jedinec bez rozvinuté a stabilizované sociální složky osobnosti je snáze predisponován k podlehnutí nejrůznějším negativním jevům, včetně závislostí na drogách či digitální závislosti. Cílená destrukce a spontánní vývoj, které vytěsňuji rodinu a národ z procesů sociálního zrání dětí a mladých generací se podílejí na současné psychické situaci dětí a mládeže, kdy jejich značná část trpí úzkostmi, depresemi, sebepoškozováním a pokusy o sebevraždu. Jsou to projevy nemocné společnosti, které se promítají do jejích nejslabších článku.

Proklamovaná deklarace: „Nikdy jme se neměli tak dobře“, se dostává do konfliktu s kvalitou života a psychickým zdravím české populace, především nastupujících generací. Takové proklamace mají charakter tance na palubě Titaniku.

Rodina má svou neformální sociální dimenzi a formálně právní stránku. Rodina má zásadní význam nejen pro jedince, ale také pro společnost. Proto také společnost, vědoma si společenské funkce rodiny, vymezila a ochránila rodinu formálně zákonem. V roce 1963 zákonem o rodině definovala manželství: „Manželství je trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem (§ 1), a jeho smysl: Hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí (§ 2).“

Toto vymezení, které je v souladu s přirozeným řádem, je cílem útoků plánované destrukce rodiny. Neziskové organizace indoktrinované a financované z Česku nepřátelského prostředí útočí na formální právní status rodiny nesmyslným požadavkem, dokazujícím jejich pomatenost: “Manželství pro všechny“. Pro koho všechny? Muže se psy, ženy s koňmi, ženy s ženami, muže s muži? O redefinici manželství rozhoduje parlament s poslanci, bez silného hodnotového zakotvení, bez jasného světonázoru, s pochybnou morálkou a s jediným regulativem chování. Vyhýbat se tomu, co je může ohrozit, a dělat vše, z čeho mohou mít prospěch. Proto ustupují zběsilé agresi šílených aktivistek, které „nevědí co činí“. Dokonce i poslanci za KDÚ-ČSL hlásící se ke křesťanství, které má jasně vymezené pojetí rodiny. Není divu, že křesťané, katolíci i protestanti, ztratili důvod takové poslance a takovou stranu volit.

Projevem destrukčního trendu vůči rodině je publikování novinářek sester Kotvalových, které se zamýšlejí proč a jak zrušit rodinu. Jejich úvahy ostře kritizuje Zbyněk Passer. Bohužel svůj text degraduje bulvárním útokem na předchozí společnost. Tenhle báječnej nápad (asi zrušit rodinu, PS) měli už komunisti: „Děti ať vychovávají soudružky a soudruzi v jeslích a školkách a povaleči z kaváren šup do polí a továren.“ Je zcela legitimní různost názorů, fakta jsou však pouze jedna. Kde Zbyněk Passer, kterému bylo v roce 1989 16 let, přišel k těmto poznatkům, neuvádí. Je však již v naší společnosti normou, že v pohledu na předchozí společnost není důležité, zda autor říká pravdu nebo lže, hlavně když kritizuje a hází špínu.

A nyní fakta. Rozvoj jeslí v počátku padesátých let vycházel z pojetí dětské psychologie prof. Zděnka Matějíčka, který však v průběhu padesátých let dospěl k závěrů, že pro vývoj dítěte v prvních letech života je důležité vyrůstat v rodinném prostředí s matkou. Proto jesle nadále existovaly, ale jejich rozvoj, na rozdíl od školek, nebyl podporován. Pobyt dítěte ve školce však byl zcela na rozhodnutí rodičů.

Zbyněk Passer pravděpodobně do tří let byl doma s maminkou, protože komunisté takto nastavili placenou rodičovskou dovolenou, která byla nejdelší ze všech států. Zapomněl to Zbyněk Passer nebo chce jen lživě špinit. Také by měl vědět, že ne komunisté, ale OECD trvale tlačí českou vládu ke zkrácení mateřské dovolené, ne proto, aby „povaleči z kaváren šup do polí a továren“, ale aby matky šly od dětí vytvářet zisk nadnárodním korporacím.

Entita manželství-rodina je obsahově vymezená a je logické, že nelze obsah dezinterpretovat bez destrukce její samé podstaty. Lze to přirovnat ke sklenici piva, o níž prohlásíme, sklenice pro všechny, a budeme tvrdit, že ve sklenici je pivo i víno. Přitom nic nebrání nazvat a definovat nově homosexuální entitu, která by však nesouvisela s manželstvím. Tato cesta by však nepůsobila tak rozkladně na instituci manželství a rodiny, proto nebyla zvolena. Zde se jedná o útok na formálně právní stránku manželství a rodiny.

Jinak než patologické a šílené nelze nazvat útoky na dílčí role, které jsou součástí rodiny a manželství. Od nejútlejšího dětského věku jsou děti bombardovány útoky na jejich sexuální identitu, která je zpochybňována. Vytěsňuje se kompetence rodičů za rozhodování nezralých a dětí a zneužívá se rozumová nezralost dětí a specifika jejich psychiky, kterou je tenká hranice mezi realitou a fantazií. Chlapečkové jsou vedeni ke kastraci penisu a podobně je to s genitáliemi děvčat.

Přitom náš právní řád dlouhodobě obsahuje zákon o ohrožování mravní výchovy dítěte (§ 201 zákona č. 40/2009 Sb.).

Ten, kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že ho svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu či mu takový život umožní vést, umožní mu opatřovat pro sebe nebo pro jiného prostředky trestnou činností nebo jiným zavrženíhodným způsobem, nebo závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

Ohrožení mravní výchovy cílí na psychickou stránku člověka. Mravní narušení osobnosti dítěte je reverzibilní a je tedy možná náprava i v pozdějším věku resocializací. Zničení sexuální identity je však nevratné, ireverzibilní a je proto mnohem závažnější než chyby v oblasti mravní výchovy. Jak to, že státní zastupitelství (Stříž), policie a justice mlčí. V USA a ve Velké Británii se již konají soudní procesy vůči lidem, kteří zneužili k sexuálnímu mrzačení dětskou nezralost. Věřím, že v budoucnu k takovým procesům dojde i u nás, a to nejen vůči lékařům, kteří tyto zločinné zákroky dělali, ale i vůči lidem a institucím, které to připustily. Současná politická elita zneužívá stát a jeho instituce, které mají být apolitické, k útokům na dětskou sexualitu. Zvláště ministr školství Mikoláš Bek systémově přivádí do škol organizace s touto agendou.

Rodina je však rozkládána i v její neformální sociální rovině. Snižuje se její pozice v hodnotovém žebříčku.

V životním stylu se před rodinou a mateřstvím preferuje kariéra a život singl. V sociálních kompetencích se mladá generace nepřipravuje na život ve dvou, což je i jeden z důvodů poloviny rozpadlých manželství. Egoizmus, egocentrizmus, individualizmus, atomizace života a virtuální druhý život zbavují člověka schopnosti žít s druhým člověkem v reálném světě reálný život.

Nefungující rodina již není schopna děti připravit na role manžela/ky, otce, matky. Rodina byla vždy klíčovou institucí pro život jedince, v nemocné společnosti tento význam narůstá. V rodinách charakteru pozitivní deviace má jedinec to štěstí, že jeho sociální zrání může proběhnout pozitivně, v rozporu s trendy nemocné společnosti.