Mírové poselství v zapomenuté písni, již kdysi zpíval čistý andělský hlas dívky původem z Beskyd.
Marek ADAM
Před pár lety se z archivů na světlo světa dostala raritní, oficiálně nikdy nevydaná, první verze jedné písničky zesnulé zpěvačky s monogramem I.B.
Ta písnička se jmenuje Jen já a motýl a hudbu k ní složil v osmdesátých letech Vítězslav Hádl. Autorem textu pak byl Zdeněk Borovec.
Iveta Bartošová: Jen já a motýl (1986)
Iveta Bartošová ji zpívala v době, kdy jí bylo pouhých dvacet let a kdy poprvé zvítězila v anketě Zlatý slavík. Mladá Iveta Bartošová v té době ještě nebyla tolik zatížena osobnostními problémy a neetický bulvár tenkrát ještě neexistoval. Přes to všechno už tehdy měla za sebou těžkou ránu nespravedlnosti osudové cesty – tragickou smrt svého prvního pěveckého (a možná i životního) partnera Petra Sepéšiho.
Životní příběh půvabné rodačky z Valašska v mnohém připomíná jakýsi motiv tzv. amerického snu, jen však s tím rozdílem, že tento příběh končí bez šťastného rozuzlení.
Je mnoho výborných zpěvaček se silným hlasem, ale české publikum v té epoše nejvíce dojímaly hlasy zpěvaček, v nichž se snoubila vnitřní křehkost a něha se silnými emocemi a též s určitou bolestnou zranitelností a pravdivostí osobního prožitku a nenaplněné touhy. A v případě Ivety Bartošové ty emoce nějak samy vyzařovaly…
Iveta Bartošová se s postupem času stala jakýmsi „veřejným majetkem“, reprezentantkou dospívající (ještě předlistopadové) generace, jež se nějak nehodí do nových poměrů, a později rovněž kolektivním symbolem „společenské nostalgie po jiné než dnešní době“.
Zároveň jde o příběh tvrdého mediálního lynče a bulvárního sadismu v nelidských podmínkách nastupující bezskrupulózní kapitalistické společnosti. A v neposlední řadě se jedná i o příběh o trpkém ztrácení lidské důstojnosti a o bolestném volání po právu na vlastní sebeúctu a štěstí…
V dalších letech, ve svých pozdějších písních se Iveta Bartošová k bolestné ztrátě své první lásky a k tématu touhy po opětované lásce mnohokrát vracela. Některé její písně jsou navíc i s určitým přesahem k něčemu metafyzicky nadpozemskému (Tichá píseň) či s bytostně levicovým sdělením (Na tom záleží).
Iveta Bartošová: Tichá píseň (1988)
Nádherný upřímný zvonivý hlas – je boží.
Tohle dnešní doba – už NIKDY nezrodí.
Ale píseň Jen já a motýl vypovídá ještě i o něčem jiném. Krásný text Zdeňka Borovce v sobě totiž nese hned několik tematických rovin. Vedle ekologického podtextu, jenž se stal dominantním v pozdějších a známějších nahrávkách této skladby, přináší první, nezveřejněná verze také ještě zamyšlení o válce a o míru. Proč první nahrávka písně (na rozdíl od těch dalších) upadla v zapomnění, jsem nikde nedohledal.
Připomeňme onu zmiňovanou pasáž skladby, kterou zpíval tehdy dvacetiletý, andělsky čistý hlas zpěvačky pocházející z Beskyd, a v něm zosobněný hudební symbol nevinného mládí ještě z předlistopadové éry:
Skládám hold létu, snům a hrám,
však zároveň s úzkostí se ptám:
Co kdyby žár válečný,
tu louku mou
změnil v terč a cíl,
kdo obětí by byl?
Jen já a motýl.
Tak o té louce zpívám.
Má stejně kvést jak dřív,
být plná včel, perutí a hřív.
Kéž jsem to já,
kdo má dál to právo mít!
Kdo má mít tu čest,
zas nad loukou se vznést…