Skončily olympijské hry. Nechci se k nim nijak vracet, ostatně trefně celou událost zhodnotil Jiří Weigl svým textem „Olympiáda na hraně“. Mě na dění oněch posledních čtrnácti olympijských dnů zaujala drobnost, zdánlivě nepodstatná, protože jazyková.
Já ji ale za nepodstatnou nepovažuji. Myslím, že je dílčí výpovědí o nás, o Češích. Je situační zprávou o zájmu Čechů o vlastní jazyk jako symbol češství. Proto si této „drobnosti“ chci dnes všimnout, ačkoliv jsem si jist, že tuto glosu – v kulisách všeobecné společenské apatie k čemusi, co se nazývá národní jazyk – už si píšu vlastně jen sám pro sebe. (Pozn. Naší Pravdy: téma mateřského jazyka nesmí zapadnout v žádném případě, ostatně, prof. St. Kučerová to popsala výborně, tedy plně v souladu s autorem článku.)
Jeden ze sportovních komentátorů České televize „zkusil“ v komentování olympijského přenosu v plavání používat ženská příjmení, aniž by je přechyloval. Nepoužíval je tedy v náležitém českém gramatickém tvaru s koncovkou -ová, ale ve tvaru původního jazyka. Celý případ vyvolal jistou diskusi a na pár hodin přece jen část veřejnosti zaujal. V narychlo uspořádané anketě významného českého serveru svévolné komentátorovo nerespektování pravidel českého pravopisu schvalovalo až 77 % diskutujících. Ačkoli vedení sportovní redakce zareagovalo velmi rychle a slíbilo, že „přechylovat se bude“, „džin z láhve“ byl vypuštěn.
Český jazyk má velmi pečlivě a starostlivě vybudovanou spisovnou verzi. Má pro to Ústav pro jazyk český, který o čistotu jazyka dbá. Pracovat s vysokou úrovní jazyka a při používání jej kultivovat, by mělo být povinností všech pracovníků českých sdělovacích prostředků. „Novátorské“ pokusy jim, myslím, nepřináležejí.
Existence českého jazyka je nesamozřejmá. Před dvěma staletími se v jeho oživení nevěřilo. Bylo zázrakem a ojedinělým historickým výkonem několika jedinců, že tento jazyk přežil, odolal germanizačním tlakům a stal se z něho jazyk plnohodnotný a v jazykové konkurenci úspěšný.
Český jazyk jsme zdědili a jsme povinni s ním jako s cenným dědictvím nakládat už proto, že jazyk je sjednocující definicí národa. Dělá z národa národ. Bez silných kulturních hodnot, které existence národního jazyka podmiňuje, není národního bytí! Ostatně ani existence českého národa samozřejmá nebyla. Musela být opakovaně a bolestivě, s velkou námahou a úsilím vybojovávána. Pokud na existenci těchto dvou „nesamozřejmostí“ rezignujeme, můžeme v budoucnu o obě snadno přijít.
Spor o přechylování/nepřechylování před pár dny vlastně žádným sporem ani nebyl. Nikdo se nad tím příliš nepozastavil. Nikomu nepřišlo za podstatné alespoň veřejně vybídnout nejširší novinářskou obec k zamyšlení, zda by to neměli být právě oni, kdo budou český jazyk vlastní prací bránit. A proč by k něčemu takovému mělo dojít, ptám se sám sebe? Vždyť žijeme ve světě, ve kterém jediné psané slovo už málem jsou jen textové zprávy v našich mobilech, ve kterých autorům houby záleží na gramatice. Mailová korespondence bývá plná chyb tak hrubých, že to již obvykle brání samotnému pochopení napsaného. V takovém prostředí je „obrana přechylování“ už jen blouzněním mimo soudobou českou jazykovou realitu sdílenou nejširší veřejností.
Žijeme dobu „post-gramatickou“. Je důsledkem lehkovážného přebírání sporných zahraničních vzorů, upadající úrovně výuky českého jazyka na základních a středních školách (což úzce souvisí s celkovým propadem úrovně vzdělávání) a snadného podléhání dominanci technologického pokroku. V jakési diskusi „pod článkem“ o přechylování se kdosi vyznal ze své pravdy: „pokrok se nedá zastavit, nepřechylovat je správné, ještě je třeba zrušit tvrdé a měkké i“.
Už se těmto názorům ani nesměju! Bojím se, že s nadcházejícím časem v české (bohorovné, apatické, lhostejné, po světoobčanství toužící) společnosti zvítězí.
Aby se to ovšem stalo co nejpozději, proto jsem alespoň sám pro sebe napsal dnešní glosu. A je mi úplně jedno, že si o ní většina lidí už asi bude myslet, že moje názory jsou směšné, malicherné, hloupé, provinční, zápecnické, „čecháčkovské“, překonané, neprogresivní a „málo světové“. Že to je už jen snění jakéhosi „zapadlého vlastence“. (Pozn. Naší Pravdy: Autor se rozhodně se svými názory nemá zač stydět, ba právě naopak.)
Dobře napsáno, ale nejste v tom sám, i když nás ubývá. JL
To jste napsal moc dobře, Vašku.
Taky mě to někdy vyprovokuje v diskuzích k opravě a pak se dozvím, že „záleží na obsahu a ne na gramatice“. Jenže když i v tom obsahu není nic, co by stálo za řeč!
S tím úpadkem vzdělání máte pravdu, ale není ani tak třeba znát dopodrobna gramatiku a umět vysvětlit proč se něco píše tak a ne jinak – většina starších a starých nad gramatikou bádat nemusí, protože stačí, když celé roky četla knihy, časopisy a noviny, psané gramaticky správně. Pak už to všechno píše automaticky, bez rozmýšlení.
A v takových jednoduchostech, jako i/y (a jsou i další, jako velká písmena obecných slov uprostřed věty) dělají často chyby i novináři, pro které by čeština měla být „pracovním nástrojem“.
Když si představím, že podobným způsobem jako novináři by pracoval řemeslník, překvapuje mě, že není každý druhý manuální pracovník invalidní. 🙂
To s těmi řemeslníky, Jano, jste napsala hezky, povedlo se Vám vyloudit můj úsměv. )) A mluvnici jste pojala rovněž tak skvěle. Kdo denně čte a píše podle pravidel, dostane onu mluvnici do krve natolik, aby se zásadních chyb vyvaroval.
A další útok na české národní hodnoty – tentokrát z pirátské dílny:
https://zivotvcesku.cz/pirat-kolaja-urazil-ceskou-korunu-nazval-ji-bezvyznamnym-cicmundou-ted-to-schytal-od-ekonoma-pikory/
„Názor: Nedávné prohlášení bývalého europoslance Marcela Kolaji (Piráti), ve kterém označil českou korunu za »bezvýznamnou čičmundu«, představuje nejen hlubokou urážku české měny, ale i nepochopení historického a ekonomického významu koruny. Česká koruna, která byla zavedena po rozpadu Československa v roce 1993 (jejím předchůdcem byla od roku 1919 až do roku 1993 s výjimkou let 1939–1945 koruna československá), je symbolem české ekonomické suverenity a hrdosti. Navzdory tomu, že Česká republika je právně vázána k přijetí eura, veřejná podpora pro tento krok je v České republice velmi nízká. Podle průzkumů, které se opakovaně provádějí, jen malá část české populace podporuje zavedení eura. Redakce ŽivotvČesku.cz v kontextu popsaného oslovila ekonoma Vladimíra Pikoru, který žasl nad slovy Kolaji.
Kolajův přístup je nejen neuctivý vůči národní měně, ale také zcela ignoruje fakt, že Češi jsou z velké části proti zavedení eura. Příkladem nedávný bleskový průzkum pro Radiožurnál odhalil, že přijmout euro by chtěla pouze pětina Čechů.“
(Pětina – i to je až moc. Naštěstí se to zatím nesetkalo s pochopením, ale pětikolka má před sebou možná ještě rok a nikdo si nemůže být jist, že nás k té „světovosti“ přece jen nedokopou.)
„Závěrem je třeba konstatovat, že česká koruna není rozhodně »bezvýznamný čičmunda«, jak ji nazval Marcel Kolaja. Je to měna, která nese historický význam. A pro mnoho Čechů je stále symbolem suverenity a stability. Oslabování jejího významu v očích veřejnosti by mohlo mít dalekosáhlé důsledky, které si možná někteří politici, jenž dlouhé roky seděli v Bruselu a následně o politickou moc přišli, neuvědomují.“
Naprosto ukázkovou demonstrací toho, co by se stalo, kdybychom z české koruny přešli na euro, je současné Rusko. Tam se rozhodli pod vedením ředitelky ruské centrobanky upřednostnit amer. dolar před národní měnou, tedy před rublem. Výsledek? Více než děsivý, podrobněji ZDE.