V poslední době je po celém světě rozpoutané velké množství válek, které doprovázejí nebo kterým předcházejí výhrůžky a upozornění, že může dojít k atomové válce.
Já myslím, že je to dost jednoduché. Základ, ten základní model chování je, že se lidé musí bát, aby byli poslušní a že někdo jim musí poroučet. A ten, kdo občanům poroučí, nikoliv slouží, musí vymýšlet stále divočejší příběhy, které ve strachu a obavách budou udržovat, A je úplně jedno, jestli se to odehrává v Rusku, na Ukrajině, v Palestině, v Izraeli nebo ve Spojených státech.
Konec konců ta hra na symbol „mírového soužití“, kterým vždycky v minulosti měly být olympijské hry, jen ukázala, že je vlastně jen dalším impulsem k tomu, aby se lidé do sebe pustili a znenáviděli se.
Strašení, lekání, terorismus…
Státní převraty a nebo změny politických režimů, třeba i v neevropských zemích, nejsou vlastně inspirovány ničím jiným než tím, kdo nám je nějak vysvětlí a přemluví do strašidelných příběhů. Úloha médií je, zdá se, dominantní. Jeden den se může jednat o míru, druhý den válčit a třetí už si politici vyčítají, že někdo z nich o míru nejedná.
To jsou téměř skandální příběhy, které až jednou někdo zapíše, nějaký letopisec nebo historik je sepíše do nějaké kroniky naší doby, tak budeme my a naši potomci žasnout, jak je možné, že jsme mohli být takoví hlupáci. A jak to, že jsme mohli věřit těm prolhaným politikům, kteří si jenom vymýšlejí nové a nové anekdoty, kterými nás mají vystrašit.
A abychom nezapomněli ještě na ta správná slova, ono to slovo strašit se dá také přeložit jako terorizovat, vylekat a z toho si pak snadno odvodíme, kdo jsou ti skuteční teroristé a komu a proč svým terorem hrozí.