V našem historickém okénku bychom si mohli připomenout bitvu u Borodina z roku 1812. Hledáme tam nějaké historické paralely nebo můžeme vidět něco podobného i v současností?
Je to určitě pro nás zajímavé, nebo pro ty, kteří se chtějí něco dozvědět o Rusku, tak by to mohlo být zajímavé. Protože tato bitva byla jedna z nejvýznamnějších za Napoleonských válek. Alespoň pokud šlo o počet padlých a o ten vojenský pat, ke kterému tam došlo. Za druhé, je to na trase, kterou chtěli projít Napoleonovi vojáci, aby přinutili v Moskvě podepsat s ruským carem mírovou smlouvu, což se jim nakonec nepodařilo.
Borodino – cesta k Moskvě…
Ale podobný plán měly německé armády i v roce 1941, které zde svedly vítěznou bitvu, byť menšího rozsahu než byla „Bitva pod Moskvou“ nebo „Bitva u Stalingradu“. Také na tomto přechodu, kterým se snažili k Moskvě tehdy přiblížit a dodnes vzdálené jen desítky kilometrů od Moskvu, kterou měli dobýt a zničit.
A napadá mě, zda ten letošní vpád ukrajinské armády, zřejmě podporovaný také neruskými jazyky mluvícími vojáky, o kterých se dneska jen vedou řeči, umějí mezi sebou hovořit francouzsky, anglicky a polsky, zda nebyl také inspirován také tím, že zase někdo si vymyslel, že by bylo třeba jenom z politických, politicko-propagandistických důvodů dobré táhnout na Moskvu.
Lev Nikolajevč Tolstoj – Vojna a mír
L.N. Tolstoj
Jinak ta slavná románová bitva byla samozřejmě zajímavá, protože jí popsal Lev Nikolajevič Tolstoj téměř v deníkovém záznamu, a my, kteří odmítáme číst rusky ruské knihy, se to už nikdy nedozvíme. Ale tady v tom křesle, kde právě sedíte, seděl Nikolaj Alexandrovič Rajevskij, což byl poslední ordonanc generála Wrangela, potom dlouholetý vězeň a potom v roce 1986 jako 94letý navštívil Prahu. Tehdy jsme tady vzpomínali na historii jeho rodiny, včetně praděda, který velel dělostřelecké baterii u Borodina. Včetně všech těch jeho příbuzných, kteří patřili mezi děkabristy a těch, kteří bojovali proti bolševické armádě na Ukrajině. Sám Nikolaj Alexandrovič byl svědkem útěku zbytků Wrangelovy armády přes Turecko a Bulharsko až do Československa, kde díky Masarykovi dostali někteří z nich takzvané Nansenovy pasy, nebo nějaké jiné osobní doklady, které jim umožnily přežívat až do roku 1945.
Borodino je jakési věčné memento. Možná, že my si to ani neuvědomujeme, jak o tom více vědí ti, kteří alespoň částečně znají ruské dějiny a kteří se neštítí přečíst si Vojnu a mír Lva Nikolajeviče Tolstého.