Z dřívějška víme, že sankce vůči Rusku moc nepomáhají, ale ani nějaké rozhodnutí Haagského soudu si některé státy neberou jako nějaký povel k tomu, že by měli zatknout prezidenta Ruské federace.
Je pravda, že zejména čeští politici a obdivovatelé současného politického režimu v České republice se cítí pobouření tím, že Mongolská republika přijala na návštěvu při mezipřistání Vladimíra Putina, že dokonce s ním vedla nějaká jednání, která jsou politické, finanční a ekonomické povahy.
Je to v každém případě důležité, protože možná si někdo představoval, že země, která leží mezi Ruskou federací a Čínskou lidovou republikou, může být nástupištěm nové chaotické operace, která by přinesla konflikt, který ztrácí na síle ve východní a střední Evropě. Takže bychom si mohli myslet, že se něco podobného stane na Dálném východě. Dokonce to vypadá jako příběh, který se zase zrodil u nějakých psacích stolů v nějakých tajemných úřadech a že autoři těch tajných nových koncepcí zase zapomněli, že když je něčeho moc, tak je toho příliš. A že by měli postupovat opatrně i ve svém plánování cizí budoucnosti.
Rozhodnutí Haagského soudu některé země neuznávají…
Už jenom to, že Spojené státy americké a Ruská federace neuznávají rozhodnutí tohoto soudu, kromě několika jiných zemí. Ale zajímavé je také to, že v případě Mongolské republiky je to flagrantní porušení té zásady, ke které se Mongolská republika zavázala podpisem na smlouvě a zdá se, že ten mezinárodně politický pořádek, o kterém v této souvislosti mluvíme, není zas tak populární, jak si my v Západní Evropě myslíme.
Ono, málo platné, jde o nápady v různých politických kuloárech nebo kuloárech nějakých mezinárodních institucí, které jsou snadno sdělitelné, ale k mezinárodní politice patří také to, že nestačí jenom slova, ale že rozhodují také činy. Takže jestliže nějaký diplomat řekne „ano“, tak už stará poučka je, že to znamená „snad“, a pokud někdo řekne „snad“, je tím myšleno „ne“.