PhDr. Zdeněk Zbořil: Jsou to ještě opravdu elity, co nám vládnou?

V Evropě můžeme v poslední době pozorovat krizi. Otázkou je, zda je to krize politických elit, nebo vlád anebo krize politiky obecně.

Vidíme to po volbách v Německu, ve Francii, ale i u nás je zřejmá nespokojenost s politickým režimem a třídou politiků.

Vlastně, pohlédneme-li do kterékoliv evropské země, tak se zdá, že všude převládá chaos, že zde nefungují, ale existují nefunkční elity, že zde není dostatek politických osobností, a že občané se pohybují v jakémsi světě chaosu. Proto se utíkají k fantasmagorickým věštbám o zániku lidstva nebo se schovávají někde na mořském pobřeží, daleko od civilizace. Zakládají české vesnice cizinců v cizích zemích v naději, že se potkají někde s nějakým pokojem a mírem.

Tento náš a evropský problém je skutečně mravní, jak by řekl Tomáš Baťa, to není jenom záležitost nějakých čísel, které patří do ekonomiky a úvah o národním hospodářství. Je to také otázka, zda jsou lidé ještě ochotni věřit svým vládám a svým reprezentantům, kteří je mají zastupovat. Anebo také, zda občané už rezignovali, a proto roste evropským vládám jejich nepopulárnost a přesvědčení o jejich zkaženosti nebývalým způsobem.

Jsou to opravdu elity?

Často se divíme tomu, co se u nás děje, ale nepopulárnost současné pětikoaliční vlády je sice dramatická, ale není to nic ojedinělého. Ve Francii se hned po volbách demonstruje a lidé utíkají z prostředí devastovaných městských sídlišť. To samé se odehrává ve Spolkové republice Německo, i když je to, samozřejmě, zase na jiné úrovni, má to jiné rozměry a jinou barevnost. I zde jsou ale příčiny už druhotné a problémem je, když to vezmeme institucionálně, že to začíná na vrcholu pyramidy celé slavné Evropské unie.

Ten její proces integrace, sjednocování, rozšiřování, zvětšování Evropské unie se ukazuje jako cesta do záhuby, a to nemluvíme o tom, zda politické elity Evropské unie vůbec mají nárok být nazývány elitami. A zda vůbec jejich služebná funkce ve prospěch občanů Evropské unie nebyla a není opomíjena, a zda lidé dnes přemýšlejí spíše o tom, komu nevěřit, než komu věřit. A kladou si otázku, zda jejich budoucnost bude horší spíše než lepší.

A jak víme z francouzských dějin, francouzský aristokrat, který si myslel, že on je stát, se jednoho dne probudil a myslel si, že se jedná o vzpouru pařížského lidu. A ona to byla revoluce.

Příspěvek byl publikován v rubrice Analytika, Politika se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *