Občas ve zprávách se objeví krátká zpráva o našich českých agentech. Jednou je to někdo na Ukrajině, v posledních dnech agent ve Venezuele.
No, je to nad síly člověka, který nemá přístup k nějakým tajným fondům informací, nebo se přinejmenším nekamarádí s panem generálem Koudelkou, protože už z těch nejvyšších míst našich tajných služeb vycházejí zprávy, nebo se dovídáme zprávy, které už při ověřování laickým rozumem jsou nedůvěryhodné. To nemluvím o Vrběticích a o panu Skřípalovi, o kterém ani dodnes nevíme, jestli byl Skripal nebo Skřípal a jestli pocházel z našich zemí, anebo byl produktem nějaké literární fikce. Samozřejmě pak takové téma přímo svádí k tomu, abychom hledali v literatuře, a v české literatuře, archetypální vzory agentů, které načapal četnický strážmistr Flanderka v Putimi, když zjistil, že Josef Švejk umí fotografovat nádraží, protože se nehýbe. Ale tyto věci, když o nich mluvíme, vypadají sice komické, ale přece jenom se odehrávají, a někde se něco stalo.
Koněv, Simon Bolívar…
Na jedné straně jsem dodnes nepochopil, proč máme v Dejvicích, v Praze 6, dokonce nedaleko místa, ze kterého byl nedávno odstraněn pomník zcela konkrétního a s historií Prahy spojeného maršála Koněva, pomník Simona Bolívara, venezuelského národního hrdiny, který v Praze nikdy nebyl a nebyl, pokud se nemýlím, dokonce ani v Evropě.
Ale jeho přítomnost zde má jistě nějaký symbolický význam, o který by se měli významné osobnosti, jakou je třeba pan plukovník Foltýn a jeho štáb, zcela vážně zabývat. A to teď nemyslím v žádné žertovné nadsázce.
Je to skutečně vážná věc, jestli někdo šíří a nebo nešíří nejen dezinformace, ale prostě jestli jenom lže, nebo nás chce záměrně oblbovat svou bujnou fantazií. Příběhy hrdinů, které jsou podávány tak dramaticky až jsou nedůvěryhodné, se mohou velmi brzo ukázat jako příběhy vylhané, a to bude mít zpětný efekt, že naopak to bude zesměšňovat jakékoliv politicko-vojenské angažmá v nějakém vojenském konfliktu, který se může dotýkat i národní bezpečnosti České republiky.