V našem historickém okénku bychom si mohli připomenout bouřlivé září 1938, které se někomu zdá ještě doteď nedostatečně zpracované. Ono se asi nejedná jenom o bouřlivé září, ale o celý bouřlivý rok 1938.
A ten náš pohled na to, že je to nedostatečně zpracované, je v mnoha případech také velmi subjektivní. Já shodou okolností mám třeba detailní informace o tom, protože otec se zúčastnil mobilizace a vím, s kým se tam setkal, kde byli a na jaké hranici, co se tam odehrávalo, ale i to jeho vyprávění byl jenom útržek z tehdejší velké zmatené kupy událostí. A to ani nemusíme mluvit o věcech velké politiky, o jednání v Mnichově, o přípravných schůzkách a panice, kterou vyvolávali různí českoslovenští a evropští politici mezi členy našich vlád a v celé veřejnosti. Zejména v době po odstoupení Hodžovy vlády a po nástupu krizové vlády generála Syrového.
Ale v životech lidí, i dnes na tyto události vzpomínajících, je spousta takových zvláštních bílých míst, které se zdají být nepopsatelné a nezaplnitelné, přestože jisté, řekněme, stále ještě hysterii vyvolávající literatury je dost. I historické literatury jsou hromady a mezi nimi „Mnichovský syndrom“ Jana Tesaře a ty jemu předcházející ve své době tak populární studie, které byly a jsou nejdůkladnějším zpracováním té doby. Samozřejmě vedle té hysterické, na cti urážející a pro někoho stále ještě nezbytné.
Něco chybí v „dějinách národa“…
Ale přece jenom v tom veřejném povědomí nebo v tom čemu se někdy říká „dějiny národa“, se zdá, že tam něco chybí. Myslím si, že to je možná dáno tím, že si nechceme přiznat jak veliké bylo zklamání z pádu naději spojovaných s První republikou a naopak, jak za druhé světové války nebo po letech druhé světové války se odehrávaly dramatické situace, jejichž účastníky byli lidé, kteří se aktivně účastnili odboje, ať už doma nebo v zahraničí, a jak vlastně probíhaly ty jejich odchody do zahraničí, co to bylo za utrpení a za odvahu…
A na druhé straně, jak se popíjelo šampaňské v baru Lucerna a jak hvězdy stříbrného plátna českého nebo českomoravského zažívaly svoje nejslavnější dny. Samozřejmě to není výčitka. My nevíme, co všechno se vlastně v jejich hlavách a srdcích odehrálo. Ale zdá se mi, že chybí jakýsi celkový pohled, o který se pokouší často jen filmaři, a to ještě někdy s menším, někdy s větším úspěchem. Jako kdyby vizuální sdělení, jakkoli smyšlené a perverzní, bylo snesitelnější než obrazy z dějin národa v Čechách a na Moravě těchto dob.
Ale že nemáme žádnou větší práci, která by měla charakter mýtu, epopeje nebo zobrazení na velkých monumentálních plátnech, je také tak trochu charakteristické. Pomníky se sice stavěly, ale téměř současně bouraly a odsouzení ke slávě zůstává, pokud je to možné, zapomenuté.