V našem historickém okénku bychom si mohli připomenout evropského politika knížete Clemense Wenzela Metternicha, který nastoupil v říjnu 1809 do funkce ministra zahraničí a posléze byl státním kancléřem.
Kníže Klemens Wenzel Metternich
On byl sice „jen“ rakouský politik nebo ministr zahraničních věcí držav Domu Habsburského, nebo Habsburgische Erblande, ale skutečně přerostl ve formát evropského politika, kterých v posledních dvou třech stoletích nebylo mnoho. A to ať už jeho politiku hodnotíme pozitivně nebo negativně. V každém případě byl tento muž pozoruhodný svým politickým myšlením, osobním životem, svojí inteligencí, vzdělaností a zájmy. A také tím, jak dokázal v období napoleonských válek, a v chaotickém období po napoleonských válkách, dělat a vést politiku, zahraniční politiku, nejenom Rakouské monarchie, ale podobně třeba i pořádat chaotické poměry na Apeninském poloostrově a jeho sousedství. Zde byl svědkem procesu sjednocování Itálie, ale i hybatelem mnohých jednáních o válkách v celé této oblasti.
Dokázal přežít v čele rakouské zahraniční politiky i kontinentální blokádu, na kterou zapomínáme, že byla téměř předchůdcem nebo předobrazem nám dnes dobře známé sankční politiky Evropské unie, kterou dramaticky prožíváme v té asi nejhorší podobě, jakou na sebe mohla přijmout.
Byl jedním z těch, kteří dokázali celoevropskou politiku pojmenovat a formulovat v nových pojmech dokonce ještě v předvečer revolučního roku 1848. To, že právě tento revoluční rok jako „jaro národů“ přinesl jeho pád a zhroucení jeho představ o Evropě, souvisí s řadou různých okolností. Ale málo platné, téměř třicet let byl zářící hvězdou evropské politiky a podílel se na vzniku její diplomatické terminologie. Měl také zvláštní vztah nejen k historickým rakouským zemím a k zemím Českého království, kde zanechal po sobě architektonické památky dodnes obdivované, ale dokázal definovat i vztah Evropy k ruskému samoděržaví realističtěji, než dnešní už ani sebe nehledající novo-Evropané.
Metternichův odkaz…
Henry Kissinger
Možná, že by se naši současní politici mohli začíst do jeho životopisu a jeho vzpomínek, jak to udělal ve svých akademických letech Henry Kissinger, a uvědomit si, že evropská politika existuje, že má svoje specifické rozměry. A že to není jenom smyšlenka o sjednocené a rozložené Evropské Unii, ale že to je i idea a ideologie spolupráce a schopnosti vykonávat společnou politiku obrany proti tlakům z východního i západního, blízkého i vzdálenějšího zahraničí.