Návrh obdarovat soudružku prezidentovou vyjadřuje snahu vládního aparátu upravit buditelské „NÁROD SOBĚ“, na NÁROD NÁM.
Nemohu se nezařadit do fronty s kritikou, snad až provokačního návrhu ministra Jurečky a příliš hlučného mlčení Hradu. Pokud máte, pane ministře, potřebu platit za výkony soudružky prezidentové, která se ani po prohrabání stohu papírů nedohrabala k odpovědi na otázku, které asi nerozuměla, učiňte tak z vašich ministerských nebo poslaneckých platů. Stali jste se vládou loupeživých rytířů, kdy slovo rytíř je zavádějící. Jste vládou zesměšňování, nálepkování, vyhrožování, pokutování a poplatků za vše, na co se jen podíváte, zvyšování daní a znehodnocování úspor, ale obdařenou schopností bezbřehého rozhazování peněz, které jste nevydělali, a které dostalo svou třešničku na dort právě v podobě drobné, bezvýznamné až nicotné pozornosti soudružce prezidentové.
Paní prezidentová se narodila jako Eva Zelená 5. listopadu 1964 v Šumperku, kde v roce 1983 maturovala na gymnáziu a poté pokračovala ve studiu na Vojenské odborné škole žen při Vysoké vojenské letecké škole v Košicích. V letech 1986-1990 vystudovala Vojenskou politickou akademii Klementa Gottwalda v Bratislavě. Stejně jako její manžel byla členkou KSČ, podle svých slov odevzdala členskou legitimaci 20. listopadu 1989. V rozhovoru pro týdeník Přítomnost uvedla: „Dnes vím, že to byla chyba. Patřila jsem mezi ty naivní, nezralé lidi, kteří podlehli tlaku. Na druhou stranu mám tuto zkušenost a mohu o době minulé mluvit, nejen citovat výklady z knih.“
Marx-leninskou víru i třídní proletářskou uvědomělost našeho prezidentského páru nahradilo přijaté poznání o moci a vládě peněz.
Tak vyženeme čertíka ďáblíkem Kateřino Konečná? Asi sotva, když víra v peníze je jediná, co nám ještě zbyla. Možná, kdybychom věřili v něco silnějšího, měli bychom snad naději. Žádnou víru ale u většiny z nás nevidím, všechny jsou prodány. Už nevěříme ani tomu, že žena je ženou a muž je muž.
Nás pár nesmířených zoufalců bojuje se smířenými alespoň o zachování světa, tedy mír. Ti nejsmířenější však tvrdí, že špatný mír je horší než válka a nad tikající bombou si libují, jak chutná ranní káva u radostných zpráv o vydařeném zabíjení a tedy malém krůčku k jejich představě míru. Svatá prostoto.
Jen noste dál otýpku chrastí za otýpkou na naši společnou hranici. Váš mír se blíží.
Pro ty, které překvapuje oslovení soudružka, jen připomínám, že politicko-výchovní pracovníci patřili k politické elitě národa. Oslovení důstojníka začínalo – soudruhu poručíku, generále… Bohužel neznám její hodnost, tak proto jen soudružka. Byl to jejich život a dnes mají jen nový.