Ivan Hoffman: O tom, jak pravice potřebuje levici

Ve stavu klinické smrti se česká sociální demokracie rozhodla změnit politický kurs a vybrat se překvapivě doleva. Není běžné, aby se o dění ve straně, která notoricky prohrává volby a s volebními preferencemi kolem 2 % živoří na periferii, zajímali politici a média, jako by šlo o významnou politickou událost.

Vysvětlení hledejme v tom, že politika v Česku je tak nakloněná doprava, že se už ani pravicový volič necítí komfortně. Chce si ve volbách pravici vybrat a cítí se oklamán, že není z čeho, protože všichni jsou jen napravo. A liší se jen v tom, že jedni jsou napravo za osmnáct a druzí bez dvou za dvacet.

Problém sociální demokracie spočívá v tom, že se ze strany sociální stala stranou liberální.

Jako strana vzorně systémová se podílela na všem, co se v republice dělo. Sociální demokraté mají nehynoucí zásluhu na vybudování kapitalismu. Udržovat kapitalismus v chodu ale lze i bez systémových sociálních demokratů. Všichni zpozorněli až ve chvíli, kdy volby v sociální demokracii jasně vyhrála Jana Maláčová.

Je to signál, že sociální demokraté pochopili, že se nikdy nestanou stranou pro městské liberály, jakousi „novou levicí“. Je zde šance, že se nové vedení osmělí na něco nesystémového.

Levicová politika se může vrátit do českého parlamentu pouze tak, že se neparlamentní levicové subjekty spojí do volební koalice s přesvědčivým protivládním programem.

V praxi to znamená, že sociální demokraté Jany Maláčové budou spolupracovat s koalicí Stačilo, tedy i s komunisty Kateřiny Konečné. V sociální demokracii sice formálně platí staré usnesení, že s komunisty se nemluví, ale historický precedens takové spolupráce existuje, takže je na co navázat. Momentálně sociální demokracii opouštějí znechucení liberálové antikomunisté.

Důležitější však je, kdo a zda někdo se k ČSSD vrátí. Elektorát této (původně) strany práce a pracujících je momentálně „zaparkován“ u Babiše.

Obecně levicové strany ztratily voliče, kteří přestali uvažovat třídně, voliče, kterým záleželo na sociální spravedlnosti, voliče, kteří si cenili generační solidaritu, voliče, kteří si přáli mír, a konečně voliče, pro které byla hodnotou práce. Paradoxně na nezájem voličů o autentickou levici doplácejí voliči autentické pravice. Levicový nepřítel je na lopatkách, ale vítězství (v podobě společnosti svobodné, skvěle fungující, neregulované byrokraty, tedy bez státního dirigismu a ideologických excesů) nikde.

Pyrrhovým vítězstvím pravice je oligarchický systém, který je asociální, nespravedlivý, agresivní, regulovaný, zideologizovaný a nesvobodný.

Nelze říci, že vzkříšení levice přinese lepší budoucnost. Lepší budoucnost závisí na vzkříšení konkurence. Autentický pravičák nedrží v Česku palce Janě Maláčové. Palce drží komunistce Konečné, aby získala do levicové koalice sociální demokraty. Demokracie totiž není stav, ale proces. Pokud se neudržuje, vystřídá ji totalita. Ta umí být pravá i levá, ale nikdy ne pravo-levá!