Marek Řezanka: Každé z impérií

Barbaři, jichž se „vyvolení“ štítí,
těmi jsou, kteří přijdou s mizérií.
Úpadek říše značí paraziti:
Orgie, zrůdnost – amorálně žijí.
Rodina v troskách jako had se svíjí.

Výbojné války velmoc nevyhrává,
a její lidé ztrácejí svá práva.
Chudnou – a příjmem výdaj nepokryjí.
Namísto z chleba z her se základ stává:
Pád Říma čeká každé z impérií.

Ti, kteří myslí, stále víc jsou biti.
Posměšný symbol do kůže jim vryjí.
Tyrani volbu jako plevel mýtí:
Demokracii nazvou anarchií,
svobodu slova do cenzury skryjí.
Demokracií každý katan mává.
Je prázdným pojmem – pro šíbry ta pravá.
Mít jiný názor je hned rebelií,
tomu se vůbec sluchu nedopřává:
Pád Říma čeká každé z impérií.

Z estetična je odporný kýč k blití.
Podvodné stvůry ze ctných lidí tyjí.
Ekonomika ke krachu se řítí,
kdejaký hlupák hýří stipendii.
Vědeckou pravdu šarlatánstvím smyjí.
Vzdělání potom schválně zaostává,
spravedlnost se k lidem nedostává.
Že je lež zjevná? S pompou vyvěsí ji.
Namísto smíru bují značná vřava:
Pád Říma čeká každé z impérií.

Sex se stal božstvem: Děti nedodává.
Laciné děvce provolá se sláva.
Ohavnost se hned do krásného vpíjí.
Už není práce – bez ní ani strava:
Pád Říma čeká každé z impérií.

Lidské dějiny pamatují celou řadu zániků těch nejvelkolepějších a nejoslnivějších říší. Jako příklady si můžeme vybavit osudy říší Západořímské (rok 476), Byzantské (rok 1453), aztécké (rok 1521), Incké (kolem roku 1530), Mayské (1550), Osmanské (1908), habsburské (1918) či rozpad Sovětského svazu (1991).

Měli bychom mít na paměti, že v historii se neustále mění rozložení sil. Některé státní útvary se rozpadají, jiné vznikají. Je to dynamický proces. To jen Západ si po rozpadu Sovětského svazu myslil, že hegemonie Spojených států amerických zde bude navždy. Tuto iluzi nejlépe dokumentuje Konec dějin a poslední člověk (2002) od Francise Fukuyamy.

Pýcha západního neoliberalismu (odlišme tuto ideologii od myšlenkového proudu 17. století, jehož vrchol zaznamenalo století 19.) předcházela jeho pádu. V podstatě jsme vychováváni v přesvědčení, že nic lepšího než stávající systém neexistuje. Lidé se údajně mají nejlépe v historii (tato mantra zní hlavně v České republice).

Jak si Evropa uřezala nohy…

Pokud ovšem připustíme turbulenci dějin, musíme se zabývat i možností systémové změny – a měli bychom být schopni všímat si takových projevů, které nasvědčují pádu současného impéria. V jeho pádu vždy hrála roli migrace. Stačí si vzpomenout na pohyb Gótů v rámci procesu známého jako „stěhování národů“.

Bývalá koloniální minulost dnes dostihla jak Francii tak bývalou Velkou Británii, ale masová imigrace z muslimských zemích se výrazně podepsala rovněž na společnostech Německa a severských států, jako například Švédska. V řadě německých škol se dnes otevřeně mluví o náboženských válkách a nátlaku na konverzi k islámu.

Hinduista Sunak působil v Británii nejen jako ministr financí, ale zastával rovněž funkci premiéra. Muslimský politik, Humza Haroon Yousaf se pro změnu stal v roce 2023 skotským premiérem. Dějinným paradoxem je, že tito politici, ač původem ze zemí kolonizovanými britským impériem, prosazovali klasickou britskou imperiální politiku.

Problém organizovaných gangů již zdaleka není na severu Evropy problémem pouze Švédska. V Evropě jako takové potom roste femicida, ač se Unie bije v prsa, jak na papíře tvrdě hájí práva žen.

Když mizí rodina…

Mezi klasické projevy úpadku jakéhokoli impéria rozhodně patří demografický propad a krize rodiny. Tento trend je doprovázen zbožštěním sexu na úkor vztahů. Posilují se atomizace společnosti a ztráta identity. K úbytku obyvatelstva dochází soustavně například v Japonsku.

Setkáváme se s podobně bizarním chováním, jako že se lidé oddávají sami se sebou nebo s fiktivními postavami. Byť jsou tyto projevy marginální, nejsou zcela ojedinělé.

Symboly dekadence jsou pak patrné i v kultuře. Jak jinak hodnotit zařazení různých reality show do večerních televizních programů. Místo moudrosti je v nich prezentována spíše hloupost, místo oduševnělosti povrchnost a plytkost, namísto citovosti je důraz kladen na všechny možné podoby sexu.

Oplzlost vítězí nad vkusem, a to na celé čáře. Je zjevné, že takzvaná zábava má jedinou funkci: Udržovat populaci ve stavu nemyslících. Ostatně hry byly v minulosti tím pompéznější, čím začal být, metaforicky řečeno, větší problém se zajištěním chleba.

Zelená je barva plísně…

V případě Evropské unie nemůžeme odhlížet ani od jejího obřího zadlužení, ani od následků politiky tzv. Green Dealu a jeho negativních dopadů. Krize automobilového průmyslu se zdaleka netýká toliko koncernu Volkswagen Group.

Unie tvrdě doplácí na své bezbřehé podřízení se politice vládnoucích kruhů v USA. Ta má za následek odklon od mírové a sociální politiky, což jsou ale základy, na nichž jedině dává existence Evropské unie smysl.

Svým způsobem zažíváme něco podobného biblickému zmatení jazyků v Babyloně. V obou případech je v pozadí již zmíněná pýcha, která předchází pád. Jenom ono novodobé zmatení řeči nesouvisí se vznikem mnoha jazyků, ale s pokusem o vytvoření jediného možného jazyka. Ten je ovšem natolik okleštěn, že se stává pro většinu lidí nesrozumitelným. Jedná se o jazyk ryze ideologický, který pracuje toliko s vyprázdněnými pojmy.

Rovněž lze pozorovat příkrý rozpor mezi slovy a konkrétními činy. Zatímco novodobý jazyk nás má co nejvíce propojit, sociální, ekonomická a politická krize nás den ze dne víc a více rozdělují.

S blížícími se vánočními svátky se přímo nabízí zamyšlení, co si z nich vlastně odnášíme. Pod dojmem „santaclausizace“ se z nich již léta vytrácí duch svornosti a vzájemnosti – aby převládal bohapustý konzum doprovázený enormním stresem.

V posledních letech k tomu přibyl stres zcela nový. Mnoho živnostníků stojí před krachem, a celé řady zaměstnanců se týká propouštění z práce – a na nějaké vánoční tabule a rozzářené nazdobené stromky tito lidé rozhodně nemají ani pomyšlení.

Osobně význam Vánoc chápu jako svátek rodiny a vzájemného porozumění mezi lidmi, bez ohledu na to, zda v nějakého boha věří, nebo jsou ateisty.

Není opěrných bodů…

Nacházíme se v éře zpochybnění dosavadních jistot: Sociálních, ekonomických, ale i kulturních. Zbavujeme se vlastní identity, aniž bychom ji nahradili identitu novou. Mladá generace čím dál více ztrácí povědomí o svých historických kořenech. Neznalost vlastní historie v kombinaci s przněním mateřského jazyka (například zaváděním anglicismů) pak vede k odnárodnění, tedy životu v jakémsi vakuu, kdy jednotlivec jako by nikam nepatřil. Prý je Evropanem. Jenže evropská historie jako taková neexistuje. To, co existuje, je historie soupeřících evropských národů, které v průběhu času měnily svou podobu a hranice svých států. Neznalostí historie se zbavujeme uvědomění sociálního, neboť ztrácíme povědomí o sociálních hnutích 19. a 20. století – a co pro rozvoj demokracie tato hnutí znamenala.

Současně se zde otevírá takřka neomezený prostor pro přepisování historie jako oněch pohádek s tím, že něco se vynechá, něco zaretušuje a něco vyloženě předělá k obrazu „záhodnému“.

Čím toho méně vědí…

Ruku v ruce s takřka nulovým povědomím o historii jde i relativně nízká sečtělost v oblasti světové literatury. Kdo dnes skutečně zná romány Huga, Zoly, Dickense, Maughama, Hemingwaye, Uptona Sinclaira, Gogola, Dostojevského, Mannů či Fallady (R.W.A. Ditzena) a řady dalších autorů? Čtení podobných knih je důležité zejména ve formování svého vlastního světonázoru. Nutí čtenáře ke kladení otázky „proč“ i – a to je podstatné – ke hledání odpovědí. Kdo nečte, neptá se, ani nezamýšlí – a nehledá. Přejímá, co je mu doručeno až pod nos v přímo v dárkovém balení jako jeho vlastní názor, který má hájit a jehož se má – až dogmaticky, držet.

Moderní Evropan si žádné otázky, pokud možno, klást nemá. Má se vrátit někam před reformaci, kdy namísto čtení následuje jediný správný výklad kněze, kterého má poslouchat a ctít.

Klíčový rozpor

Zatímco se Unie zabývá škodlivostí polibku, který probudil k životu Sněhurku, v České republice se do hledáčku „nepohodlných pohádek“ dostávají Rumcajs či Krkonošské pohádky. Nehodí se přece, aby byl vzorem nějaký nevzdělaný švec, navíc loupežník zjevně podléhající protišlechtické propagandě, ani aby byl majitel lesa popoháněn k odpovědnosti, když ho nechá vykácet. Doba se holt mění, a tak místo Rumcajse a Krakonoše máme hrdiny nové – knížepána s Trautenberkem. Zejména zde vidíme znatelný hodnotový posun – od morálního apelu, že prostý člověk má právo čelit mocenské zvůli těch, kdo jím manipulují, po stav, kdy si bohatec smí dělat, co se mu zamane, bez ohledu na přírodu či jiné lidi.

Krkonošské pohádky

Z našeho života mizí jeho smysl. V podstatě nikam nesměřujeme – a cílem naší existence se stává přežívání – doslova den ze dne. Tato absence jakékoli hybné síly, která by vedla k našemu celkovému rozvoji jako jedinců myslících a hodnotově ukotvených, je buď nahrazována užíváním drog, jindy přidružením se k nějaké uzavřené skupině (sektě) s pevně danými hierarchickými pravidly – anebo přesvědčováním sebe samých, že žijeme „v nejlepším možném světě, kde se na okraji nalézají pouze ti, kteří jsou líní či nezodpovědní, a vlastně si takový život sami zvolili“ (což je náboženství svého druhu).

Evropská unie se holedbá, že je bohatá. To byla, a stále ještě je do jisté míry pravda. Ale stejnou pravdou je, že zdaleka není bohatou pro všechny své občany, respektive, že mnoho jejích občanů z jejího bohatství nic nemá. Tito občané se právem cítí být hozeni přes palubu. Unie se – podobně jako starověká Capua – nadýmá, že nemá chudých. Že nemá své zbídačené. Přehlíží je, nezajímá se o ně, tváří se, že neexistují. Tím jenom prohlubuje jejich frustraci, zoufalství a nebetyčný vztek.

Systémová paralýza

Evropa se potýká s rostoucí femicidou (vraždami žen z nenávisti, proto, že jsou ženami), s psychickým i fyzickým týráním žen a dětí – ale i násilím náctiletých. O Spojených státech amerických, kde každou chvíli dojde k nějaké osudové střelbě, ani nemluvě.

Pokud bychom měli něco řešit, potom v prvé řadě funkčnost rodiny jako takové. Aby byla prostředím pro zdravé rozvíjení jedince, a nikoli patologickým prostředím produkujícím pochroumané a dlouhodobě trpící duše.

Mottem dnešní Evropy se stalo heslo „Vše zvládneme.“ Realita je však výrazně jiná. Najdeme celou řadu problémů, s nimiž si Evropská unie zjevně neví rady. Zaplétá se do hustší a hustší mlhy pokrytectví, kdy sama porušuje to, co hlásá.

Toto je nejpatrnější na již uvedené imigraci lidí z muslimských zemí. Na jednu stranu Unie těmto lidem sděluje, že má pro ně ráj – na straně druhé jim dnes a denně svou zahraniční politikou ukazuje svou nadřazenost a nekritický přístup nejenom ke Spojeným státům americkým, ale též k představitelům Izraele. Větší rudý šátek k dráždění pozvaného býka snad již použít nelze.

Mnoho dětí trpí značnými psychickými problémy, zabývá se myšlenkami na sebevraždu – a nespatřuje nic smysluplného, pro co by tyto děti měly žít. Zjevně tedy oblékání císaře pána do spodků či zatajení, že voják usekl čarodějnici hlavu (zde reaguji na přepisování Andersonových pohádek v souladu s novodobou korektní unijní ideologií), nezabírá.

Na jedné straně je zde až nezdravě úzkostná snaha uchránit děti před jakýmikoli emocemi, na straně druhé jsou děti vystaveny každodennímu kontaktu s falší. Vidí své rodiče, jak se navzájem podvádějí – a jsou denně konfrontovány s dvojími metry, kdy mají dodržovat něco, co dospělí bez okolků porušují.

Od škol můžeme vysledovat deformaci myšlení, kdy chváleni jsou ti, kdo zavčasu pochopí, jaký že názor je žádoucí a za který budou odměněni.

Cenzura jako hlavní hodnota

Neměli jsme náhodou bojovat za názorovou pestrost, svobodu myšlení a rozvoj individuality? Místo toho jsme svědky rozmáhající se uniformity, memorování a důrazu na začlenění se do řady, kde nikdo nevyčnívá. Hlavně se neptat – a odpovídat, jak se sluší. Nejhorší na tom je, že kultura „jediného správna“ s sebou nese nesmlouvavou cenzuru – a to jak v oblasti rozumové, tak emoční.