Páchali zvěrstva – vždy ve jménu Boha.
Rozhodnutí však bylo na papeži.
Páchali zvěrstva – strašná, přitom mnohá:
Na lidech tady nikdy nezáleží.
Ženy i děti hynou v strašné řeži.
Křižáci táhli s meči na výpravy:
Co by dnes řekly televizní zprávy?
Že na pohanech hlavní vina leží.
Propaganda vzduch kolem vždycky tráví:
Války jsou zhoubné – někdo z nich však těží.
Vražděni byli ti, kdo vzali roha,
házeni lvům či svrháváni z věží.
Žaloba byla neúprosně strohá:
„Pro slávu boží“ – zakřičeli kněží.
Z dítek byl voj: To že by chtěl Bůh? Stěží.
Smrt Saracénů v kostelech se slaví.
Hodnoty církve? Usekané hlavy.
Poklady papež vytrvale střeží.
„Svoboda – hurá“, řvou opilé davy:
Války jsou zhoubné – někdo z nich však těží.
Kam jednou páchla papežských vojsk noha,
tam všechny vlasy na hlavě se ježí.
Nemilosrdnost byla hlavní vloha.
Světec je jat – vrah zcela bez otěží.
O co že tedy v těchto jatkách běží?
Kdo k nim dal rozkaz, v závětří se baví.
Odpůrce dávno poslal do šatlavy,
pak je dal setnout: Jim hlas nenáleží.
Nazve je zrádci – kritiků se zbaví:
Války jsou zhoubné – někdo z nich však těží.
Rozum vždy končí tam, kde zbraně žhaví.
Antikrist – to je velmoc bez obavy.
Kdy že byl rozmach říší bez loupeží?
Exodus, vraždy – na tom všem lesk staví:
Války jsou zhoubné – někdo z nich však těží…
Evropská unie by neměla zapomínat, že pomyslně stojí na dvou nohách či pilířích, kdy její existence dává smysl:
- 1) Zajištění míru na kontinentu a
- 2) Záruka sociálního smíru. Je varovným trendem, že již několik let je její politika formována v rozporu s oběma těmito body.
V případě ukrajinského konfliktu se Unie oplotila dogmatem, že ona válka je tolika produktem ruské agrese, a že vše bude v pořádku, až bude Rusko poraženo. Tato premisa není mylná jen proto, že se vůbec nezabývá hypotézou, zda může být Rusko poraženo, ale i z důvodu, že zamlčuje celou řadu zásadních momentů, které této válce předcházely.
Mrtvé – jen na ukrajinské straně, již počítáme na statisíce, a v žádném případě se na obzoru nerýsuje porážka Ruska. Spíše naopak.
Je tedy nejvyšší čas si položit nepříjemné otázky, zda tomuto krvavému konfliktu nemohl Západ zabránit – a jaké kroky vlastně podnikl. Volání po další krvi totiž znamená rozsudky smrti nad dalšími lidmi, kteří ale chtějí žít.
Nepřipustí-li si Evropa, že dělá zásadní chyby, bude v jejich kupení pokračovat – což pro ni bude sebevražedné.
Ke kořenům
Je na čase, abychom vedli debatu na základě faktů – a bavili se o tom, co válce na Ukrajině předcházelo. Abychom otevřeli kapitoly „barevných revolucí“ s podporou USA (zvláště v zemích bývalého Sovětského svazu), napadení Iráku v roce 2003, válku proti Libyi a Sýrii, okolnosti krvavého Majdanu na Ukrajině, sabotáž onou minských dohod, atd.
Abychom se na svět dokázali podívat v kontextu mocenského úpadku USA a nástupu Číny, Ruska a Indie jako nových mocností.
Média a politici nám vnucují úzce vymezený a značně deformovaný pohled, v němž Rusko zaútočilo na Ukrajinu prostě proto, že si jednoho dne řeklo, že by chtělo expandovat a zabrat celý svět. Takový pohled ale neodpovídá realitě – a zcela zakrývá roli Spojených států amerických a NATO. Proč Západ tlačil Ukrajinu do členství v NATO? Aby se Rusko cítilo bezpečněji, a světový mír mohl vzkvétat? Evidentně nikoli.
Petr Drulák velmi jednoduchým a srozumitelným jazykem shrnul, jak dění na Ukrajině můžeme chápat v souvislostech celosvětového dění. Jeho hlavní teze můžeme shrnout následovně:
Některé války mohou mít smysl. To ale není případ konfliktu na Ukrajině. Smysl této války je: Odvrátit neodvratitelné. Americká hegemonie končí. Rusko přestalo být pro Západ partnerem. S Varšavskou smlouvou mělo být zrušeno i NATO. Evropa má dnes pozici, která je ještě militantnější než americká.
Proč jsou evropští představitelé ochotni podporovat válku? Evropská elita spatřuje ve válce příležitost k centralizaci. Ursula von der Leyenová, Emmanuel Macron a jim podobní doufají, že vytvoří centralizovaný evropský stát, který potom budou ovládat. A to je nejhorší zpráva pro nás všechny, protože my jsme součástí toho, a my se tomu musíme postavit.
Petr Drulák tyto postřehy pronesl
v rámci svého projevu v Příčovech v roce 2024:
Wolfgang Bittner
Wolfgang Bittner již před cca deseti lety napsal knihu: Dobytí Evropy Amerikou (Jaro, Praha 2014, ISBN – 978–80–904423–4–4, 115 s.).
Věnuje se v ní zejména selhání německých mainstreamových médií, což dodává na konkrétních případech. Fakta má podložena relevantními odkazy, takže skutečně nemůže být viněn ze šíření propagandy. Poukazuje na to, co média překrucují – za mnohem nebezpečnější ale pokládá to, co zamlčují:
Dokonce ani o zavraždění osmačtyřiceti proruských demonstrantů v Oděse, kde prozápadní nacionalisté zapálili Dům odborových svazů, se nezmínil ani jeden úvodník. Noviny informovaly o „protiteroristické operaci“ a „silných bojích s promoskevskými separatisty“ na Východní Ukrajině, ačkoliv v tomto okamžiku již každý věděl, že tam zuří občanská válka (Bittner, s. 27).
Bittner se věnuje též otázce anexe Krymu. Tu neoddělitelně spojuje s předchozími událostmi a chápe ji pro zdejší občany jako prospěšnou. Západ totiž netrápí, kolik lidí na východě Ukrajiny zahynulo – a že se tento scénář mohl psát i na Krymu. Pochopitelně krví. „Jistě, můžeme diskutovat o tom, zda bylo nutné Krym anektovat a zda nemohl získat pouze nějaký samostatný statut. Pokládat však anexi Krymu za nejhorší porušení mezinárodního práva v poslední době – zvláště ve světle studie zveřejněné Lékaři proti jaderné válce a pojednávající o zodpovědnosti americké armády za úmrtí 1,3 milionu až dvou milionů lidí v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu, a to jen v průběhu deseti let – je projevem nejhlubšího pokrytectví.
Evropští občané jsou politiky a médii utvrzováni v názoru, že budou ohroženi v případě, že Rusko na Ukrajině zvítězí – a že údajně bude chtít zabírat další státy. Sice pro takovou teorii neexistuje jediný relevantní důkaz (na což opakovaně již míněný profesor Drulák upozornil), ale to jaksi nevadí v šíření této teze. Jako řešení je tak občanům předkládán další a další vývoz zbraní na Ukrajinu. Takto ale Evropa bezpečnější nebude.
Vyhodnotíme-li jako hlavní argument pro ruský postup jeho razantní nevoli k rozšíření NATO ke svým hranicím, vidíme, že z logiky věci nejde trvat na požadavku začlenění Ukrajiny do této organizace. Dokud toto bude hrozit, válka se nezastaví. Tím se ovšem dostáváme zpět k bludnému kruhu západní politiky, že „Rusko musí být poraženo“.
Zajistit zbraně, nebo volby?
Evropská unie není schopna nabídnout svým občanům ani prosperitu, ani bezpečí. Symbolem této neschopnosti je znovuzvolení Ursuly von der Leyenové do funkce šéfky Evropské komise.
Vyšetřovatelé Úřadu evropského veřejného žalobce se přitom kauzou von der Leyenové zabývali. Jednalo se o podezření ze „zasahování do veřejných funkcí, ničení SMS, korupci a střetu zájmů“ v souvislosti se zcela netransparentnímu jednáními se šéfem farmaceutické společnosti Pfizer Albertem Bourlou o vakcínách proti covidu-19. Evropská unie si u společnosti Pfizer objednala stovky milionů vakcín, a zmíněná dvojice si podle New York Times volala a vyměňovala zprávy asi měsíc, přičemž tato „osobní diplomacie sehrála v dohodě velkou roli“.
Podobné jednání by mělo být naprosto nepřijatelné, protože je nezákonné. Jenže von der Leyenové je odpuštěno vše, neboť zastává „správné názory“. V dubnu 2022 ujišťovala V. Zelenského, že: „Stojíme při vás a vašem evropském snu.“ Trochu to připomíná trapný slib Petra Fialy o tom, jak u nás nenechá nikoho padnout. „Rusko se propadne do ekonomického, finančního a technologického úpadku, zatímco Ukrajina míří vstříc evropské budoucnosti. Tak to vidím já“, zavěštila si tehdy Leyenová. Uplynuly nám dva roky. Rusko se v ekonomickém ani technologickém úpadku nenachází, a budoucnost Ukrajiny je den za dnem beznadějnější. Přesto bude Unie dál pokračovat ve své politice, která zjevně ke kýženým plodům nevede?
Dostali jsme se do bodu, kdy Spojené státy americké, jež se zejména prostřednictvím Huntera Bidena, syna Joea Bidena, na Ukrajině negativně angažovaly (Burisma Holdings), dají od Ukrajiny ruce pryč. Bude za těchto okolností snad chtít Evropa válčit s Ruskem sama? Stačí připomenout téměř revoluční protimacronovskou situaci ve Francii či vládní krizi v Německu, kde sílí nejen Alternative für Deutschland, ale rovněž mírová platforma: Bündnis Sahra Wagenknecht – Vernunft und Gerechtigkeit. K tomu připočtěme protiválečný odpor států, jako jsou Maďarsko, Slovensko či Rakousko – a v krizi se zmítající sever Evropy (Švédsko vstoupilo do NATO podobně vtipně jako bývalý generální ředitel České televize, Petr Dvořák, do KSČ (Byl přijat 20.9.1989). Evropě v takovémto stavu není pomoci.
Měli bychom ale urychleně začít řešit, co teď nejvíce potřebují občané Ukrajiny: Dodávky dalších zbraní, aby zase narostly stavy mrtvých, a Ukrajina se přiblížila své definitivní zkáze, nebo volby, v nichž si sami Ukrajinci budou moci o sobě rozhodnout?
Již proto je nezbytné, abychom diskusi o evropské roli v ukrajinském konfliktu zahájili, a aby již konečně v centru pozornosti této debaty začaly být na prvním místě životy lidí, s nimiž se do této chvíle cynicky a brutálně hazarduje. Jediným, kdo si může mnout spokojeně ruce, jsou obří zbrojařské koncerny, které své zisky násobí každým dnem. Všichni ostatní ale prohráváme.