Ivan Hoffman, komentátor analytik, jehož si velice vážím, rozebral českou averzi na politický systém, a jako sociolog vylíčil obraz občana, který se při dotazu na loyalitu či opak k režimu, ohlíží na ulici, zdali jej nesledují kamery.
Hned jsem si maně připomenul naši klasiku, zobrazující starorakouského agenta Bretschneidera, jak lustruje hostinského Palivce U kalicha. Tož dobře, sociolog to tak vidí, ale historik prostě musí přiložit do ohýnku poznání své historické polínko, není-liž pravda? A navíc, když je i etnograf.
Dobrý voják Švejk
Hostinský Palivec Bretschneiderovi:
Sraly na něj mouchy
Takže, jak jsem již výše učinil, ono to má kořeny už za Habsburka. Napřed se lidé báli Metternicha, ale skončilo to rebelií, doslova revolucí v roce 1848. Poté, co Habsburk to vše svým vojskem za pomoci Chorvatů a Rusů potlačil (a Marx s Engelsem nato označili carské a císařské pomocníky za slovanský hnůj, který musí Evropané zlikvidovat až do vyhlazení a zapomenutí té slovanské verbeže). Revolucionáři pozavíráni, nebo skončili na pevnostech, v Uhrách se věšelo a střílelo.
(V Itálii to pro Habsburky dělal dnes adorovaný starorakušan Radetzky, který nechal zavraždit na 6 tisíc Italů). A v pacifikovaných Čechách na Moravě rozehnali kroměřížský sněm – a bylo lidově řečeno „po ptákách“. My vám dáme nějakou konštitucí, chátro! Tehdy bylo v Čechách i v Moravě mrtvo, jak na hřbitově poprvé.
Když začal vyskakovat náš Havlíček, napřed ho soudili, a po neúspěchu uznali, že mu poskytnou zdravý pobyt v Bresanone, tehdejším Brixenu. Jak to dopadlo, víme.
Druhé občanské mrtvo nastalo za ministra Alexandra Bacha – odtud přísloví „dávat bacha“!
Jan Neruda: český básník, prozaik, novinář
Jan Neruda to výstižně nazval „čas zaživa pohřbených“. Všude fízlové, všude udavači a mstily se rodinné spory i politika. To de facto trvalo až do I. války, a první odpor začali naši branci útěky na ruskou stranu. Jak to konstatoval i tatíček Masaryk, který prohlásil, že „teprve odpor našich branců přiměl nás předáky k politické akci“.
Až do roku 1917 české politické strany se předbíhaly v projevech rektoalpinismu vůči arcidomu Habsburků, jako dnes k Unii a zámoří, a slovutný předák sociáldemokrat Šmeral káral Masaryka a Beneše, že rozbíjením Rakouska vedou český národ do katastrofy (toto si sociální demokrati nepřipomínají, tehdy Šmeral ještě nebyl komunistou).
Za Československa už se mohly projevovat názory a „bouralo se vesele to Rakousko zpuchřelé“, a W+V si dělali srandu v Osvobozeném. Ale taky skvěle burcovali – do doby, kdy nastala cenzura a nastalo Spoutané divadlo. A přišel protektorát a ukázal všem, zač je toho loket, té „saubandě slovanského pronároda“ oproti germánským nadlidem. A na rádiích visely cedule „Pamatuj, že poslech zahraničního rozhlasu se trestá káznicí, ano i smrtí!“ Mé chlapecké poznávání protektorátu počalo vysvětlením tety, na jejíž Philippsce viselo toto oznámení, co byl protektorát, proč zahynuli dědeček, strýcové v Osvětimi a na Pankráci, proč dalšího člena rodiny věznili v Breslau (dnes Wroclaw), a proč otce zachránilo kouření domoviny před úkrytem v krytu fabriky za totálního nasazení. A taky proč lidé mlčeli před policajty a lidmi, o nichž se vědělo, že jsou udavači, jako hroby. Proč se schovávala legionářská vyznamenání a knihy, proč se schovávaly knihy TGM, proč se schovávaly noviny republiky a mnohé jiné. A taky proč se schovávaly zbraně od bodáků čs. vojáků, až po revolvery, lovecké pušky a nakonec i vzduchovky. Za vše bylo vězení, koncentrák, poprava…
Po osvobození se nakrátko zase mohlo mluvit a po převratu 48 se to zase zarazilo. Pak přišel 68mý a vše se v mírnějším gardu opakovalo až po převrat 89, kdy se zase „uvolnilo“. Občan jako otec a matka, který podle nich prožil osm různých režimů, byli vycvičeni nemluvit, nevyjadřovat se, v rodině varovat před pravdou na veřejnosti. Proč? Protože byli poučeni výstražnými případy ve vlastní rodině – případy končícími smrtí, nebo vězením.
Dnes po 35 letech deklarované svobody jsme to opět dopracovali k cenzuře, persekuci občanů a k politickým procesům. A k vězení za proruský postoj. Tak neexistuje důvod, proč by neměla existovat „mlčící většina národa“.
I naše procesy na ochranu osobnosti protektorátních kolaborantů v restitucí, kterých jsme byli veřejní odpůrci, sice proběhly paty, nebo dokonce naší výhrou restitucí, ale – co se stalo s veřejností?
Veřejnost, která by měla jásat nad záchranou národního majetku před protektorátníky – nás vedla jako odstrašující příklady. Jako příklady, jak je lépe hubu držet a dále sloužit před odporem proti útokem na republiku a její dekretální právo.
Dokonce i náš president dává neblahý příklad, když se domlouvá s Lichtenštejny, jak jim dát majetky, které jim soudy podle platných, i když sudety a kolaboranty nenáviděných dekretů, právoplatně zarazily.
(„Maul halten und weiter dienen“). A dokud restituce nedotečou k mému plotu, kašlu na ně. Pak se nedivte, že národ takto vychovaný, se chová jako mlčící většina. Většina, poučená osmi režimy v různých státech, vždy raději mlčí – i když to je, jak říkal Werich – „My Češi jsme v principu proti vrchnosti“. Naši lidé se ještě raději drží bonmotu nadporučíka Lukáše ze Švejka, pravícího: „Jsme Češi, ale nikdo to nemusí vědět“.
Tož tak, pravil by TGM.