Prof. Anna Hogenová, filozofka a fenomenoložka v pořadu „Váš rozhovor“ a její filozofie bytí s nádechem vánoční atmosféry.
Vánoce skrývají vznešenost a tajemno související s obdarováváním spojené s Ježíškem. Obdarovávání je projevem lásky, která se rozpouští do těch druhých a lidé pociťují to tajemství jako něco, co je sbližuje. A to je právě ten adventní čas, kdy se na jeho příchod čeká a v tom je to kouzlo. Je tam tajemství…
Je to čekání na dobro, o kterém se ví, že je a že přijde a to mystérium pociťují všichni bez rozdílu vyznání nebo nevěřící.
Je to pocit, který cítíme v té posvátné noci, kdy je ticho a nebe je plné hvězd, a ten člověk najednou cítí, ne že je nějaký výjimečný, to ne, ale cítí, že se mu otevírá nebe a že dostává sebe samého darem… a je součástí celého bytí.
Co je to láska? Pokud toho druhého máte rádi víc, než sebe samého, tak pak sami sebe vzhlížíte v tom druhém a to je ta láska. Takže to vaše bytí se rozloží do těch ostatních a vy tam v těch druhých, které máte takovýmto způsobem rádi, potkáváte sebe sama a najednou jste v těch druhých a oni jsou ve vás. Takže žádná samota.
Milovat, znamená chtít někomu druhému dobro, pokud zaměřujeme dobro na sebe, jinak je to sebeláska, nebo egoismus, sobectví. Pokud láskou zaměřujeme dobro na někoho jiného, život, na svět, tak je to láska, která v člověku každým úkonem roste.
Láska je vlastně dávání sebe tomu druhému. Je to vlastně oběť… Když toho druhého máte raději než sebe samého, tak jak se píše v bibli, že máte mít toho druhého rádi jako sebe samého, ale vy ho máte rádi víc, tak ten zázrak se děje tím, že se neztratíte v té lásce. I kdyby ten milovaný vás nechtěl. Ale tím, že ho máte raději než sebe sama, tam máte dvakrát své vlastní bytí. A když má člověk velmi mnoho bytí, tak je šťastný…
Vede se v naší společnosti boj o naši pozornost?
Jak je to možné chápat?
Je to jednoduché. Ten, kdo tu pozornost získá, vybojuje si ji, tak najednou má pocit, že je velmi intenzivní. Existuje tak, že ti druzí jsou přinuceni se na něj dívat, akceptovat ho, poslouchat… Tedy, pokud se lidé potřebují potvrzovat tímto způsobem, tak jsou to vlastně lidé, kteří jsou tak trochu na útěku od sebe samého. Je tam slabě až těžko skrývané zoufalství, že mě někdo nemá rád, že jsem sama, že potřebuji, aby mě ten druhý potvrzoval v jeho pohledu na mě. To je vlastně princip té lišky mluvící k svému princi, když říká, ochoč si mě. Je to touha po přijetí těmi druhými. Lidem chybí ten hluboký prožitek dobrého ve vztahu k těm ostatním. Je to projevem sebeztráty…
Tváříme se, že jsme silní,
protože jsme slabí.
Michaela v diskusi pod rozhovorem uvedla:
Rozhovor uvádí Martina Kociánová
Nevěřila jsem mamince, která byla zdravotníkem, když mi jednou řekla, že staří lidé nikoho nezajímají a že v nemocnici je to obzvláště markantní. A opravdu po padesátce, kdy nelze sehnat práci, jsem zjistila, ze chci a nemohu. Naše stáří bude příšernost, protože nezodpovědní mladí se nebudou umět o nás postarat. Myslím si, že je strašné, co napíši, ale možná až válka by ty lidi postavila na zem. Dámy, vás by měly pouštět na ČT od rána do večera, pak bych si tu TV opět pořídila.
Více v rozhovoru,
který si určitě nenechte ujít: